RECENZE – Novinka v programu České televize jako by se snad ani k recenzování nehodila. Pětapadesáti minutový soutěžní pořad, který ČT produkuje pod názvem Vysoká hra, je totiž naprosto přesně vytvořená licenční kopie a tak lze najít vlastní invence veřejnoprávní televize opravdu jen velmi málo. Následující článek je tedy spíš než recenzí zhodnocením schopnosti České televize zpracovat zakoupenou licenci.
Aby se divák nažral a částka zůstala celá
Od vědomostních soutěžních pořadů lze jen těžko čekat nějaký průlom do televizní zábavy. Vždy se jedná o systém kdy je soutěžící na straně jedné, moderátor na straně druhé a liší se pouze omáčka. Vysoká hra se tradičního přístupu k vědomostním soutěžím drží téměř bezezbytku, ale možná i proto se jedná v zásadě o úspěšný formát. Princip pořadu je totiž jednoduchý až prostý a pro masového televizního diváka tedy v zásadě ideální.
Jeden moderátor, pokud možno vypadající zle, jeden soutěžící, pokud možno působící nejistě, alespoň jeden další člen rodiny soutěžícího držící palce seč mu síly stačí a pak už jen diváci ve studiu, pultík, pultík, tedy celkem dva pultíky, efektní dekorace a jeden milion místní měny.
Onen milion je velmi podstatný, protože nejen že před soutěžícím provokativně leží, ale je tím, o co se hraje. Na rozdíl od podobných pořadů ale ve Vysoké hře „dostane“ soutěžící onen milion hned na začátku soutěže, a pokud správě odpoví na všechny otázky, tak si také milion odnese. Slovo „dostane“ je uvozovkách naprosto záměrně. Ve skutečnosti má totiž soutěžící možnost o onen milion pouze hrát a jakákoli jiná vlastnická práva, v souvislosti s dotyčnou sumou, nemá ani náhodou.
Naplnění milionových snů soutěžících ovšem záleží na správném zodpovězení všech, produkcí připravených otázek. Těch je celkem sedm v sedmi kategoriích a soutěžící má možnost na jednu otázku neodpovědět, čímž ovšem ztratí polovinu z částky, která mu v tu chvíli ještě zbyla a třikrát smí částku rozložit mezi více variant odpovědi. Podstatné ale je, že soutěžící musí vždy vsadit do hry celou částku, kterou má na kontě. Nemůže tedy sázet třeba jen po koruně na každou z odpovědí a zbytek si nechat.
Při tomto systému se za oněch pětapadesát minut stopáže pochopitelně vejde do pořadu hned několik soutěžících a vzhledem k širokému záběru otázek, od biologie až po televizní seriály, se možnost větší výhry některého z nich minimalizuje. Výsledkem je tedy soutěž, ze které si celý milion jen tak někdo neodnese.
Milion vypadá na stolku pěkně. Získat ho ale není jednoduché.
Povedené studio a nepovedení diváci
Nevěřil bych, že se to kdy může stát, ale stalo se. Hned při prvních záběrech mě Česká televize potěšila. Studiová dekorace, i grafika pořadu jsou totiž konečně jednou propracované natolik, že se na ně není stydno dívat. Jistě, je to dáno velkou měrou tím, že Vysoká hra je licenční pořad a všechno včetně dekorací a grafiky je v licenci přesně specifikováno, jenže Česká televize už v minulosti několikrát předvedla, že stavba divácky atraktivního studia, nebo zpracování grafiky pořadu, není úplně její doménou a tak jde přinejmenším o velmi příjemnou změnu.
Obojí v případě Vysoké hry dokonce obstojí i při srovnání s verzemi soutěže produkovanými jinde po Evropě, v některých detailech je tuzemské studio dokonce i propracovanější a to už je skutečný šok. Kéž by veřejnoprávní televizi tento trend vydržel.
Naopak tradičně špatná zůstala práce s diváky ve studiu. Většina televizních stanic velmi dobře ví, že reakce diváků tvoří nezanedbatelnou součást výsledného dojmu z celého pořadu. Proto s publikem průběžně pracují, podněcují je k výrazným reakcím na aktuální vývoj soutěže, případně je vybaví transparenty a dalšími rekvizitami aby byla iluze podpory soutěžících dokonalá. ČT ale jako by s diváky ve studiu pracovat neuměla. Ti tak po celý pořad spořádaně a tiše sedí, maximálně se decentně zasmějí a pořad tak působí neuvěřitelně nudně.
Za dekorace a grafiku se tentokrát ČT stydět nemusí.
Moderátor, aneb pleš není všechno
Jestli mě něco opravdu zklamalo, potom je to moderátor Petr Šiška. Jistě, Šiška vypadá díky holé hlavě zle, mohl by s trochou snahy vypadat až ďábelsky, jenže tím jeho role mírně ďábelského moderátora taky končí. Ve všech ostatních ohledech je Petr Šiška bezvýrazný. Je jistě možné, že v dalších dílech pořadu jeho výkon získá na výrazu, ale první díl proběhl bez, byť jen špetky, dramatického výrazu, nebo náznaku humoru.
Snad úplně nejtragičtější je prvek„zvyšování napětí“ před vyřčením správné odpovědi. Ten totiž působí velmi uměle a je jasné, že Šiškovi nesedí a nechce se mu do něj. Výsledkem je, že napětí, které by tento okamžik měl podle scénáře mít, se mění na trapnou chvilku, kterou už chtějí mít všichni zúčastnění za sebou.
Je také velká škoda, že moderátor nepracuje daleko víc s přítomností příbuzných soutěžícího ve studiu. Když už totiž jednou do studia dotáhnu nejen soutěžícího, ale i jeho rodinu, potom je rozumné vymačkat z nich, co se dá. Jenže místo toho aby rodina reagovala na úspěchy, nebo naopak neúspěchy svého člena, který se griluje ve světle reflektorů, spočívají její reakce pouze v úsměvech, případně když dotyčný ztrácí peníze, záběrech na kamenné obličeje.
Novinka v programu veřejnoprávní televize, jejíž originální název zní Succes Verzekerd, v překladu Úspěch zaručen, kterou vytvořila společnost Blue Circle a distribuuje FremantleMedia, je v podstatě nudnou podívanou. Je sice dobře technicky zpracovaná, kameře, střihu, práci s jeřábem, hudebnímu podkresu a v podstatě ani grafice nelze vytknout nic zásadního, ale originální zábavu bychom u tohoto pořadu hledali jen těžko. Podobný formát jsme totiž už stokrát viděli a stokrát ještě uvidíme.
Ano, pokud nemáte ve čtvrtek večer vůbec nic na práci, pokud neumíte číst, takže se nemůžete zabrat do pěkné knížky, pokud nemáte ani nikoho s kým byste praktikovali trochu toho zdravého, intimního pohybu, potom pro vás může být Vysoká hra zábavným programem. Jinak se ale víc pobavíte u výše zmíněných činností.
