RECENZE – Tuto neděli nabídl první program České televize poslední film z detektivní trilogie o vrchním komisaři Klubíčkovi. Film Devatenáct klavírů ukázal, že televizní formát a detektivní příběh se mají rádi. A doba první (druhé) republiky bývá divácky nejvděčnější, vždyť ty nejlepší seriály Hříšní lidé a Panoptikum města pražského a Četnické humoresky se odehrávají právě v této době. Obávám se však, že Klubíčko věhlasu rady Vacátka, popřípadě alespoň rady Korejse nedosáhne.
Zidealizovaná doba mezi světovými válkami patří k divácky nejoblíbenějším etapám české (československé) historie a detektivní příběhy se zase řadí k nejvděčnějším. Není divu, že z této kombinace vzešly nejpopulárnější československé detektivní seriály v historii – Hříšní lidé města pražského (1968; režie: Jiří Sequens) a následné Panoptikum města pražského (1986; režie: Antonín Moskalyk). V porevoluční době slavil veliké úspěchy seriál Četnické humoresky (1997; režie: Antonín Moskalyk, Pavlína Moskalyková).
Trilogie s inspektorem Klubíčkem se více podobá jinému seriálu, jehož děj se odehrává víceméně během druhé světové války. Případy detektivní kanceláře Ostrozrak (2000; režie: Karel Smyczek) vnikly podle knižních předloh Josefa Škovereckého a Jana Zábrany. Také Klubíčko je původně literární postava, jíž ve svých románech vdechl život spisovatel Emil Vachek.
Prvním filmem ze série o Klubíčkovi byla v roce 2005 Zlá minuta (režie: Pavel Kačírek), v roce 2007 následovaly snímky Muž a stín a tuto neděli Devatenáct klavírů (oboje režíroval Dušan Klein). Hlavní role se zhostil Miroslav Donutil.
Plastický scénář
I z dobré knihy se dá vytvořit mizerný scénář. To však není naštěstí případ Devatenácti klavírů. Scénárista Vladimír Fanta dokázal jistě a bez zbytečných scénáristických kudrlinek přetransformovat literární text do podoby scénáře. Příběh má spád a napětí, je vyprávěn v několika rovinách, které se postupně skládají dohromady. Scénárista tak nabízí režisérovi možnost, aby ten divákovi předkládal jednotlivé indicie a informace tak, jak potřebuje. Pro Dušana Kleina byl tedy připraven žánrově a stylově čistý text, v jehož rámci mohl začít vyprávět napínavý příběh.
Suverénní ruka režiséra
Zkušenosti Dušana Kleina s detektivním žánrem jsou více než veliké, například televizní zpracování románu Ladislava Fuchse pod názvem Příběh kriminálního rady (1994). Pro Dušana Kleina je při práci na detektivce typické, že se snaží držet čistoty žánru, v němž se následně pohybuje s lehkostí ale s pevnou rukou zejména při vedení herců. V případě Devatenácti klavírů věděl divák od začátku, kdo je vrah. Ve filmu tedy sledoval zejména motiv jednání jednotlivých postav a způsob, jakým se vše rozlouskne (Na tomto principu je třeba vystavěn seriál Colombo.). To vše bylo řádně promícháno s politickým ovzduším Karlových Varů roku 1937, partnerskými problémy, hádkami se šéfy, atp. Vše bylo podáváno jako nadprůměrně vydařený koktejl na nedělní večer. Dušan Klein dokázal komplikovanou stavbu příběhu před diváka předložit jasně a srozumitelně. Příběh gradoval vše se začalo vynořovat z mlhy nejasností a pochybností. Ve chvíli, kdy se ve snímku objevila postava německého herce Harry Peela začal jsem radostně očekávat podobnost s geniální Francouzskou spojkou (The French Connection, 1971, režie: William Friedkin), kde evropský herec pašuje ve svém voze drogy přes oceán do USA. Bohužel postava Harry Peela nebyla ve filmu proto, aby převezla diamanty v klavíru z dosahu nacistů, ale pouze, aby nevědomky zachránila inspektora Klubíčka před trestem. Jde však pouze o čistě subjektivní připomínku – postava německého herce měla v příběhu své opodstatnění, i když nebylo tak silné, jak se, díky pozornosti, která jí byla věnována, zprvu zdálo.
Jedna z pozitivních vlastností Dušana Kleina je ta, že se ani při natáčení televizního filmu nebojí exteriérů. Ty bývají často smrtící ranou televizní tvorbě. Atmosféra Dvanácti klavírů je ale dostatečně uvěřitelná a při tom sugestivní. Na relativně krátkém prostoru (82 minut) tvůrci pregnantně a čistě postihli výbušné ovzduší tehdejší doby, které se pomalu ale jistě stávalo beznadějné. Nemalou zásluhu na této – nejspíš nejsilnější – složce filmu mají zkušený kameraman Josef Špelda a hudební skladatel Emil Viklický.
Donutil není Suchet
Postava inspektora Klubíčka má svým charakterem nejblíže k světoznámému Herculu Poirotovi. Toho nepřekonatelně ztvárnil v televizní sérii David Suchet, jemuž se podařilo „strčit tak do kapsy“ taková esa jako jsou Peter Ustinov nebo Alberta Finneyho, kteří Poirota hráli v celovečerních filmech. Klubíčko stejně jako Poirot miluje prvotřídní stravu a nosí jen to nejkvalitnější oblečení. Tato podobnost naneštěstí vedla k tomu, že se Miroslav Donutil snažil svým pojetím inspektora Klubíčka co nejvíce přiblížit Davidu Suchetovi. Jenže Miroslav Donutil rozpustil své charisma a herecké umění v nekonečném počtu různých televizních počinů. V současnosti je pro běžného diváka velmi těžké brát Miroslava Donutila jinak než jako vypravěče příběhů s výraznými gesty a grimasami. Donutilův Klubíčko se měl vydat jinou, originální cestou. To, že to jde, dokázal právě Albert Finney, jehož Hercules Poirot ve filmu Vražda v Orient expresu (Murder on the Orient Express, 1974, režie: Sidney Lumet) je odlišný a přesto výstižný. Takhle se inspektor Klubíčko stal hezky česky zahraným plagiátem belgického detektiva.
Ostatní herecké výkony však vysoce převyšovaly televizní i filmový průměr. Zejména šlo o tandem Radek Holub (inspektor Veverka) a Ondřej Vetchý (inspektor Tykač). Oba své role pojali s velkým přehledem a odehráli je s naprostou jistotou. Zejména výkon Ondřeje Vetchého, který svému Tykačovi „naordinoval“ nenápadnou rezignaci v hlase i v očích stojí za zapamatování.
České televizi se podařila sázka na jistotu a film Devatenáct klavírů (včetně dvou předchozích filmů s inspektorem Klubíčkem) se řadí k nadprůměrným dílům, co ČT v tomto tisíciletí zatím vyprodukovala. Škoda jen, že se i zde objevuje Miroslav Donutil, který své herecké umění dokonale devalvoval mnohaletou neustálou přítomností na televizních obrazovkách. Vzpomínám si, jak taková televizní pauza náramně prospěla Martinu Dejdarovi, myslím si, že by menší oddych neuškodil ani panu Donutilovi.
Hodnocení (10 bodů je maximum)
●●●●●●●●○○
Devatenáct klavírů
Premiéra 21. prosince ve 20:00 na ČT1
scénář: Vladimír Fanta
hudba: Emil Viklický
kamera: Josef Špelda
režie: Dušan Klein
