Rada pro rozhlasové a televizní vysílání byla zákonem a Poslaneckou sněmovnou povolána k tomu, aby rozhodovala o udílení licencí a o dalších záležitostech. Řídí se proto zvláštním zákonem. Ze své činnosti se zodpovídá Sněmovně především prostřednictvím každoroční Výroční zprávy. Praxe v České soudní republice je ale trochu jiná. Rada se nezodpovídá Sněmovně, nýbrž jednomu ze senátů správního úseku Městského soudu v Praze, předem nevědomo kterému.
Co senát, to názor. Měli jsme svého času dvacet tři v zásadě identických případů, sponzorských vzkazů ve vysílání České televize, všechny přezkoumávány soudem. Pět různých senátů, pět různých, protichůdných postojů k věci, z nichž každý je v zásadě možný, ale všechny dohromady nemožné. No, některé byly nemožné od samého počátku. Ale všechny znamenaly závazný právní názor pro další postup Rady. A Nejvyšší správní soud nyní přezkoumává tato různochodná rozhodnutí pěti senátů už rok.
Soudní přezkum se v přírodě vyvinul proto, že nikdo není neomylný, což kolektivně uznává i Rada, a také proto, aby všichni účastníci řízení měli dostatečné právní jistoty. V České soudní republice to platí jen zčásti – právní jistoty neúspěšných žadatelů jsou absolutizovány, zatímco právní jistoty úspěšných byly už dávno těmito kuliprávními experimenty zlikvidovány.
A tak neraduje se ten, kdo licenci získá. Ten je zaskočený a posmutnělý, klade si vážnou otázku, co ho vlastně čeká. Raduje se však vždycky některý z neúspěšných – však já vám ukážu, říká si v duchu a má pravdu: ukáže! Jeden z nich nám občas různými cestami vzkazuje, že až i jemu dáme nějakou licenci, tak s tím přestane…
Soudce tedy přezkoumává a hle! Na straně osmnácté vašeho odůvodnění udělení licence nachází slova „Rada stanovila portfolio“!
Nalistuje paragraf 17 vysílacího zákona a vida! Tam se o žádném portfoliu nepíše. Špatně! Vyvodí z těchto slov, že Rada v průběhu řízení měnila podmínky. Že Rada musí – výslovně podle zákona – dbát o pluralitu na mediálním trhu a musí k její podobě nějak dospět, to se nepočítá, protože to neuvádí paragraf 17.
A soud dále zkoumá. Porovná sadu téměř čtyř set různých dílčích hlasování a najde tam chybu. Špatně! Všechno znovu! Prozkoumá pětadvacetistránkové odůvodnění a shledá jej nedostatečným, nesrozumitelným, nepřezkoumatelným. Všechno špatně, všechno znovu.
A tak senát zruší udělení všech licencí. Jenže z nuly zrodí se zase jen nula – soud nemůže nařídit, abychom udělili tomu a neudělili onomu, takže po nějakém čase pro život člověka dost dlouhém, patrně opět udělíme licence těmže uchazečům a zamítneme žádosti, které jsme zamítli už prve. A ten neúspěšný žadatel zase najde jiná dvě slovíčka, což na dvaceti pěti stranách plus sedmnáct stran příloh žádný div. A pak nám žalobou znovu ukáže!
Přitom by stačilo přezkoumat, zda Rada splnila všechna formální pravidla a samotné uvážení nechat na ní. Vždyť kvůli tomu ji Sněmovna zřídila, a to jako kolektivní orgán, v němž se na udělení licence musí shodnout devět členů ze třinácti, čili žádné stranické nebo dílčí zájmy.
Jenže soudní republika má fantazie, kolik chcete! Vůči jednomu a témuž licenčnímu řízení podáno sedm různých žalob. Neměl by snad soud sedm řízení o sedmi žalobách spojit do jednoho řízení? Soudní pravda je jiná: tři různé senáty budou rozhodovat o věci už rozhodnuté. Nebo snad můžu něco zrušit sedmkrát za sebou. Jak říkám – je to vynález, o kterém lidstvo odjakživa snilo! Pohyb nekončící, věčný. Jen občas dokrmit žalobou!
Petr Pospíchal
předseda Rady pro rozhlasové a televizní vysílání
psáno pro deník Právo
