Televizní zábava v sedmdesátých a osmdesátých letech, VUML na obrazovce

ceskoslovenska-televize-logo-80-leta-malyNení snad žádný žánr, který by odrážel tak spolehlivě stav celé společnosti tak, jako televizní zábava. V minulém dílu našeho krátkého seriálu, který mapuje vývoj televizní zábavy, jsme probrali její začátky televizní v Československé televizi, první vědomostní soutěže i hudebně zábavné pořady a skončili jsme začínající normalizací, která mnoha nadějným formátům, i „nepřizpůsobivým“ tvůrcům, dala na dlouhá léta červenou.
V druhém dílu nás čekají léta sedmdesátá a osmdesátá, která dala zábavě první amatérské pěvecké soutěže, ideologicky zabarvené kvízy, ale která také měla své nezaměnitelné osobnosti.

Deset stupňů k nudě

Zatím co například na konci šedesátých let vládla televizi zábava inteligentní, která se do určité míry dala zařadit do škatulky intelektuální, sedmdesátá léta přinesla přesun k zábavě lidové. Šimka s Grossmanem a Miroslava Horníčka vystřídaly pořady jako Deset stupňů ke zlaté, nebo Televarieté. Soutěžní otázky postupně zaplnily kategorie jako marxismus-leninismus a na proklamované důležitosti opět nabyl spíš rolník a dělník, než pracující inteligent.

ceskoslovenska-televize-televariete-80-leta-velky

Televarieté se stalo programovou stálicí. Diváci se v ním potkávali dobré čtvrt století.

Velký vliv měl nástup normalizace na vědomostní soutěže. Ty se buď úzkostlivě vyhýbaly jakýmkoli, byť jen zdánlivě politickým a společenským tématům, nebo naopak naprosto jasně ukazovaly sepětí televize se stranou a vládou. Příkladem prvního přístupu byla soutěž 8 vteřin a dost, která poprvé přivítala diváky v roce 1970. Její vizuál by sice dnes mohl připomenout soutěže typu Jeopardy, ale princip byl značně odlišný. 8 vteřin a dost byl v podstatě kombinací mezi pexesem a doplňovačkou. Tedy nic kontroverzního.
Příkladem přístupu druhého byla populární soutěž 10 stupňů ke zlaté, na které získal moderátorské ostruhy budoucí zahrádkářský guru Přemek Podlaha. V tomto televizním kvízu se, kromě kategorií, které opravdu vyžadovaly znalosti soutěžících, objevily i kategorie jako vystřižené z Večerní univerzity marxismu-leninismu, známé pod zkratkou VUML. Nakonec záběry člena pomocné stráže VB, který se coby soutěžící snaží vzpomenout na naučené otázky, asi znají i ti, kteří 10 stupňů ke zlaté v dobách její největší popularity neměli šanci vidět. Soutěž 10 stupňů ke zlaté ale zároveň svou popularitou jasně potvrdila, že vědomostní kvízy k televiznímu vysílání neodmyslitelně patří.

Superstar pro celou rodinu

Další úspěšnou novinku přinesl do televizní zábavy rok 1975. Tehdy totiž televizní autoři uvedli do života to, co už v šedesátých letech bezpečně vyzkoušel Miloš Forman ve filmu Konkurs, tedy že po troše pěvecké slávy touží každý. Pořad Zpívá celá rodina, i když musel být pro diváky s hudebním sluchem opravdovým peklem, poprvé přivedl na obrazovku obyčejné lidi, kteří měli možnost porotu i diváky ohromit svými pěveckými schopnostmi. Pořad byl o to atraktivnější, že proti sobě nesoutěžili jednotlivci, ale rovnou celé rodiny. Divák tak měl větší možnost získat svého oblíbence.

ceskoslovenska-televize-zpiva-cela-rodina-70-leta-velky

Maminky, babičky, děti, otcové i kmeti. Všichni pěli, většinou ale falešně.

Pokud bychom hledali divácky nejoblíbenější pořad sedmdesátých a osmdesátých let, pak se musíme vrátit do roku 1970. Tehdy se totiž poprvé objevil v programu název Televarieté a nezmizel až do devadesátých let.
Televarieté bylo přesně tím, co název sliboval. Pořad v sobě kombinoval vše od zábavných scének, hudebních vystoupení, až po artistická a taneční čísla. Autorem a zároveň spolumoderátorem pořadu by Vladimír Dvořák, kterému na jevišti sekundovala populární Jiřina Bohdalová.
I když mnozí Televarieté vyčítaly masovost a jednoduchost, právě v tom byla jeho síla. U Televarieté se zkrátka měla pobavit celá rodina a tuto funkci pořad plnil naprosto dokonale. I proto na obrazovkách přežil až do devadesátých let a nebýt úmrtí Vladimíra Dvořáka, pravděpodobně bychom se s ním na některé z televizních stanic setkávali dodnes.

Návrat konverzačního humoru

Jestliže sedmdesátá léta byla v televizní zábavě, stejně jako v cele společnosti, dobou vrcholné opatrnosti, servilnosti vůči politickému režimu a zakonzervovanosti poměrů, pak léta osmdesátá znamenala postupné, i když ze začátku jen neznatelné uvolňování poměrů. Mezi řadou nezáživných zábavných pořadů, mezi kterými kralovaly různé televizní zábavy snažící se navodit dojem tu mysliveckého, tu námořnického, tu dokonce mládežnického plesu, či zábavy, se objevilo několik výjimek, které v programu doslova zazářily.

Prvním pořadem, který se vymykal se zajetých kolejí, byla Sešlost Luďka Nekudy. Tento pořad zapůsobil v roce 1980 na diváky jako svěží překvapení. Hosty v něm nebyly známé hvězdy, nehrála v něm dechovka, ani netančil balet Československé televize. Sešlost sázela především na inteligentní slovní humor a na hosty kteří byli většině diváků do té doby neznámí, nebo kteří se na televizní obrazovce objevovali jen zřídka.
Později se k Luďku Nekudovi přidal i hudebník, herec a režisér Jiří Císler a netradiční dvojice byla na světě. Sešlost diváky bavila až do roku 1988, kdy zemřel Luděk Nekuda.

Ostrý obraz a dobrý zvuk

Výrazným prvkem se v osmdesátých letech staly hudebně-zábavné pořady. Už od roku 1978 se v Televizním klubu mladých začala objevovat Hitšáráda, která byla jakousi obdobou klasické Hitparády a zároveň prvním pořadem, ve kterém se uplatnily videoklipy. Autorská dvojice Šíp Uhlíř ovšem s Hitšarádou nedosáhla zdaleka tak proslulé zrůdnosti jako nechvalně známé přenosy z hudebních festivalů všeho druhu, které s dikcí sobě vlastní moderoval Miloš Skalka. Co sedmdesátá léta opatrně začala, to léta osmdesátá prostřednictvím přenosů z festivalů, jako je ten v italském San Remu, povýšila na noční můru dobrého vkusu.

ceskoslovenska-televize-abeceda-80-leta-velky

Jeli opravdu nonstop. V osmdesátých letech bylo jen málo pořadů ve kterých jste na typické kvílení kláves nenarazili. (foto: Česká televize)

Ani studiové show na tom se vkusem ale nebyly o moc lépe. Sice se nesnažily vnutit divákovi dojem, že se jedná o největší hudební událost roku, ale byly pro změnu natolik scénáristicky ploché, že nebylo těžké zaměnit jednu za druhou. Vynikajícím příkladem takové, dnes už zapomenuté, hudebně-zábavné show byl pořad Abeceda. Jeho autoři sice přišli s velmi originálním principem jak vybírat hosty, vždy se jednalo o hosty, jejichž jména začínala na jedno ze dvou písmen vylosovaných na konci pořadu předchozího, ale tím originalita pořadu končila. Zbytek tvořila klasická změť písniček, případně rádoby vtipných výstupů.

Soutěže a legendární Kouzelník

Jestli se nějakému formátu naopak v osmdesátých letech autorsky dařilo, pak to byly soutěže. Ať už šlo o Šest ran do klobouku, pseudo-vědomostní soutěž pro celebrity, o pořad Dva z jednoho města, ve kterém soutěžily dva týmy soutěžících proti sobě v nejnemožnějších disciplínách, nebo Videostop, byly to nápady scénáristicky zajímavé a škatulku zábavných pořadů si zasloužily právem.

Úspěch filmu, seriálu, i zábavného pořadu není třeba měřit jen v číslech sledovanosti. Pokud se některý pořad stane natolik známým, aby z něj začali diváci přebírat slovní obraty nebo spojení, potom si zaslouží příčky nejvyšší a označení kultovní. Takový pořad se v osmdesátých letech na obrazovkách ČST objevil jen jeden. Pořad Možná přijde i kouzelník, ve kterém excelovala dvojice Kaisr- Lábus, byl i přes místy nesmyslné výplně, které tvořil televizními šéfy oblíbený Balet ČST a obligátní portfolio populárních zpěváků, od konce šedesátých let prvním pořadem, který na obrazovky přivedl dostatečně šílenou dávku humoru, parodie a ve velmi opatrné míře i satiry.

ceskoslovenska-televize-videostop2-80-leta-velky

Videostop byl jedním z mála oroginálních formátů, které ČST v osmdesátých letech divákům nabídla.

Příště nás čeká zmatený začátek devadesátých let, nástup komerčních televizí a nakonec žhavá současnost.

Autor článku:

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte .