Válka o Novu – Post scriptum – Ostudná justice aneb Hlava 22 na český způsob

Kde se má člověk bránit proti zvůli politické moci? No přece u moci soudní, řeknete. Právě proto dělba moci v demokratických zemích existuje. Ale co když to zrovna ve vašem případě nefunguje? 


Nepsal se rok 1977 ani třeba 1983, nestalo se to v době tuhého Husákova socialismu, tenhle případ se odehrál v letech 2003 až 2007. Strana a vláda, v tomto případě ČSSD, zavelela a justice úslužně srazila paty. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Napsat do rozsudků tolik hanebností a pitomostí opravdu může jenom někdo, kdo je navedený.


V dubnu 2003 odvolal předseda vlády Vladimír Špidla na návrh Poslanecké sněmovny Radu pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV). Také mě. Připomeňme si, že ten návrh ve sněmovně prošel tím nejtěsnějším způsobem – přesně o jeden hlas – a že ho (pod neuvěřitelným zákulisním nátlakem) podpořili pouze poslanci tehdejší vládní koalice (ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU). Opozice, ta pravá – ODS, i ta levá – KSČM, naopak důrazně protestovala. Šest ze třinácti odvolaných členů RRTV svoje odvolání následně napadlo u soudů.


Pracovněprávní linie


První z ostudné plejády českých soudců, kteří do naší kauzy zasáhli, byla soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 10 JUDr. Blažena Zakopalová a její přísedící Olga Janýrová a Eva Štruncová. Trvalo jim to skoro dva roky. Do rozsudku klidně napsaly i tuhle nehoráznost: „Odvolání členů rady předsedou vlády na návrh Poslanecké sněmovny schválený jejím 368. usnesením ze 13. schůze 2. 4. 2003 a následné odvolání předsedou vlády jsou politická rozhodnutí Poslanecké sněmovny a předsedy vlády, soud nemá pravomoc taková rozhodnutí přezkoumávat (§ 7 odst. 1, 3).“ Dámy z justice se před politikou jednoduše postavily pěkně do pozoru.


Co se vleče, neuteče. Po dalším roce a půl tuhle nehoráznost v druhé instanci stvrdil také senát Městského soudu v Praze ve složení JUDr. Eva Adamcová, JUDr. Michal Fridrich a JUDr. Anna Vandáková.


Soudci vyprodukovali klasickou Hlavu 22. Akt odvolání RRTV se totiž skládá ze dvou částí: návrhu na odvolání, který předkládá Poslanecká sněmovna, a samotného odvolání, které realizuje předseda vlády. Vykutálení soudci se ale vždycky zaobírali pouze druhou polovinou onoho aktu, přičemž konstatovali, že odvolání proběhlo po formální stránce přesně podle zákona, neboť odvolával ten, kdo odvolávat má, a na návrh toho, kdo je návrh oprávněn předkládat. Tudíž je odvolání platné. Že problém je ukrytý už v samotném nezákonném návrhu sněmovny, alibisticky odbyli tvrzením, že jde o politické rozhodnutí a že soud prý nemá pravomoc politická rozhodnutí sněmovny přezkoumávat.


Jenže právě takováto politická rozhodnutí sněmovna podle zákona dělat nesmí. Ano, může navrhnout odvolání rady, ale jen za určitých okolností, které přesně stanovuje zákon. Ty okolnosti ale prostě neexistovaly. A kdo jiný než soud může politickou moc vykázat do příslušných mezí? Nemluvě o tom, že také ze všech směrnic, nařízení a stanovisek orgánů Evropské unie vyplývá, že členy nezávislých mediálních rad nelze odvolávat z politických důvodů, nýbrž – když už – tak jen a pouze z důvodů věcných. A každé takové odvolání navíc ještě musí být vždy přezkoumatelné soudem. Tohle všechno jmenovaní soudci s bohorovností ne nepodobnou praxi služebníků totalitní politické moci přehlédli jak jarní krajinu. Podle nich Poslanecká sněmovna zákony České republiky zkrátka dodržovat nemusí. A basta!


Dovolání, které jsme v pracovně právní linii našeho sporu podali, se dva roky válelo kdesi na Nejvyšším soudu. Jestli proto, že předsedkyně JUDr. Iva Brožová měla starosti sama se sebou, přesněji spíše sama o sebe, nebo z jiných důvodů? Nevím. Nicméně ostudný rozsudek na principu Hlavy 22 nakonec stvrdili i soudci Nejvyššího soudu JUDr. Zdeněk Novotný, JUDr. Ljubomír Drápal a JUDr. Mojmír Putna. Stalo se tak rok a půl poté, co jsme celý spor již pravomocně vyhráli ve správněprávní linii. Také na Nejvyšším soudu se meritu věci vyhnuli. Naopak – spolupodepsali se pod politicky motivovanou likvidaci nezávislého orgánu. Bravo, stateční soudci! Za zaznamenání rovněž stojí, že devět soudců v pracovněprávní linii našeho sporu „přehlédlo“, že ve Špidlově odvolání chybí – samozřejmě, že v rozporu se zákonem – jakékoli zdůvodnění.


Správněprávní linie


V duchu obdobné Hlavy 22 postupoval i senát Městského soudu v Praze ve složení JUDr. Karla Cháberová, JUDr. Jana Neckářová a JUDr. Naděžda Treschlová ve funkci soudu správního. Také tady nikam nespěchali, přemýšleli o tom dva roky. O politickém rozhodnutí Poslanecké sněmovny zde do rozsudku nic nenapsali, alibi si ovšem učinili z něčeho jiného. Opět konstatovali, že odvolával ten, kdo odvolávat měl, na návrh toho, kdo je navrhovat oprávněn, tudíž že je všechno v nejlepším pořádku a odvolání platí. Přezkoumávat z hlediska správního soudnictví prý ale soudu přísluší pouze samotný akt předsedy vlády, nikoli už návrh Poslanecké sněmovny, neboť ta prý není správním orgánem. To je sice možná pravda, ale v tomto případě se sněmovna evidentně spolupodílí na správním rozhodnutí a bez možnosti přezkumu takového rozhodnutí se celý akt opět mění ve frašku ve stylu Hlavy 22. Tumáš, čerte, kropáč! Obsahové meritum věci je sice v rozporu se zákonem, ale protože formálně je všechno v pořádku, rozhodnutí nelze zpochybňovat. 


A aby toho nebylo málo, JUDr. Karla Cháberová a spol. ještě do rozsudku napsali, že „soud o věci samé rozhodl bez jednání, když účastníci s takovým postupem souhlasili (§ 51 odst. 1 s.ř.s.) …“ To je ovšem lež jako věž! Nikdy jsme takový souhlas nedali (ostatně soud nás k tomu ani nevyzval), což posléze potvrdil i Nejvyšší správní soud. Nechť milé paní soudkyně prominou, ale soudce, který si vědomě vymýšlí, a ještě k tomu v rozsudku, nemá v taláru co pohledávat. To je na kárnou žalobu a vyhazov z justice.  


Pověst českého soudnictví nakonec zachraňoval – tedy alespoň v našich očích – Nejvyšší správní soud (NSS), konkrétně senát složený  z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Josefa Baxy (předseda NSS). Předchozí rozsudek zrušil a vrátil věc městskému soudu. Zároveň ho zavázal řídit se právním názorem NSS. V rozsudku se mimo jiné uvádí: „… i v případě, kdy jde o rozhodnutí předsedy vlády o odvolání Rady pro rozhlasové a televizní vysílání vydané na základě návrhu Poslanecké sněmovny v usnesení, kterým je předseda vlády vázán, by takové rozhodnutí mělo být s ohledem na povahu věci odůvodněno. Není totiž možno v obecné rovině připustit prostou odvolatelnost z veřejné funkce odvoláním člena kolektivního orgánu nebo dokonce odvoláním tohoto orgánu jako celku bez udání důvodů. Tím spíše v případě Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která je ze zákona konstruována jako orgán, u něhož by měla být zaručena politická nezávislost, je pro vyloučení rizika politicky motivovaného rozhodnutí a politické libovůle naprosto zásadní, aby rozhodnutí o odvolání člena Rady i Rady jako celku obsahovalo důvody.“


Za těchto okolností pak už městskému soudu nezbylo nic jiného, než že 24. 5. 2007 vydal konečný – a dnes už pravomocný – verdikt: Rozhodnutí předsedy vlády České republiky ze dne 3. dubna 2003 č.j.: 3028/03-KPV o odvolání Ing. Zdeňka Duspivy, JUDr. Pavla Foltána, RNDr. Josefa Musila, CSc., Jiřího Novotného, Mgr. Petra Štěpánka, Mgr. Petra Žantovského z funkce člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.“ Žalovanému, tzn. předsedovi vlády, kterým v té době už byl Mirek Topolánek, následně nezbylo nic jiného než potvrdit, že naše členství v RRTV neskončilo odvoláním, nýbrž uplynutím šestiletého funkčního období. Z čehož ovšem vyplývají další finanční konsekvence, neboť členům rady podle zákona náleží plat.


Hlavní viník zůstal nepojmenován


Soudcům NSS, kteří celou kauzu vrátili zpět do roviny skutečného práva, samozřejmě patří náš obdiv. V kontextu jednání ostatních soudů se jejich rozsudek jeví málem jako statečný čin. Přesto by naší pozornosti nemělo uniknout, že ani oni pravé jádro věci zcela nepojmenovali. Zakopaný pes je přece v nezákonném jednání Poslanecké sněmovny. Sněmovna navrhla odvolání rady, ačkoli podmínky, které k tomu předepisuje zákon, totiž buď opakované a závažné neplnění povinností radou nebo dvojí neschválení její výroční zprávy, vůbec nebyly naplněny, natož řádně doloženy. NSS naše odvolání neskácel kvůli tomu, že návrh Poslanecké sněmovny na odvolání RRTV byl od prvopočátku nezákonný, nýbrž kvůli chybné proceduře. Ve Špidlově odvolávacím dopise totiž chybí jakékoli zdůvodnění odvolání. Samozřejmě, jak by tam také mohlo být, když navrhovatel (tj. Poslanecká sněmovna) žádné zákonné důvody neměl a učinil jenom „politické rozhodnutí“. Vlastně by nám to mohlo být jedno, na čem jsme soudní spor nakonec vyhráli, hlavně že jsme vyhráli. Přesto si myslím, že politická zvůle Špidlovy vládní koalice měla být pojmenována do důsledku. Právě tohle bych od skutečně nezávislé soudní moci očekával. V demokratické zemi.


Přijít na banalitu, že v právním státě nelze nikoho odvolat z veřejné funkce bez udání zákonných důvodů, trvalo české justici pět let. Gratulujeme! Naprosto šílené ovšem je, že většina zúčastněných soudců si evidentně – v rozporu s realitou i se zákonem – myslí opak.


Ústavní soud si umyl ruce


Všem těmhle tahanicím mohl předejít Ústavní soud, ke kterému jsme hned zkraje podali ústavní stížnost. To by ale více pochopení (či snad statečnosti?) musel projevit ústavní soudce JUDr. Pavel Varvařovský. Měl k tomu dokonce svůj vlastní precedens. Obdobný případ sněmovnou nezákonně odvolaných členů správní rady VZP rozhodl právě jeho senát nedlouho předtím ve prospěch stěžovatelů. Jenže Varvařovský coby soudce zpravodaj naši ústavní stížnost odmítl. Zajímavé je, že tak učinil poněkud nestandardním způsobem. Napřed provedl několik úkonů, především nechal vyjádřit Vladimíra Špidlu, a pak teprve naši stížnost nikoli zamítl, nýbrž odmítl. Nezákonné to sice není, standardní ovšem také ne. Když odmítnout, tak rovnou.


Podle Varvařovského prý byl „účelem podaného návrhu spíš vlastní zájem stěžovatelů“. No, to jistě také. Ale že by zároveň nebylo v obecném zájmu rychle vyřešit, zda odvolání je či není v souladu se zákonem? Takhle se pomyslná Pandořina skříňka všech možných pochybností otevřela až po pěti letech. Dle zákona třináctičlenná rada měla v letech 2003 – 2007 až 19 členů. Kteří z nich měli právo rozhodovat? Staří, nebo ti nově navolení? Nelze zpochybnit všechna rozhodnutí z té doby? Přispívá to snad k právním jistotám provozovatelů vysílání?


Milí soudci!


Tak vám teda mockrát děkujeme! Blaženo Zakopalová, Olgo Janýrová, Evo Štruncová, Evo Adamcová, Michale Fridrichu, Anno Vandáková, Zdeňku Novotný, Ljubomíre Drápale, Mojmíre Putno, Karlo Cháberová, Jano Neckářová, Naděždo Treschlová, Pavle Varvařovský, vaše neochota pojmenovat věci pravým jménem, vaše rezignace před mocí politickou, vaše nestatečné uhýbání před podstatou věci nás stály pět let života. Taky spoustu energie a času. A v neposlední řadě spoustu peněz. Našeho kolegu Jiřího Novotného, nejstaršího z nás, stála tahle kauza málem život. Stihl ho těžký infarkt. Jste se sebou spokojeni? Myslíte, že jste odvedli dobrou práci? Jste ti správní lidé na správných místech?

Autor článku:

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte .