Potřebu vysílat přenos z jedné události do více zemí světa pocítili lidé v televizi už 2. června 1953. Ten den se v Británii korunovala královna Elizabeta II. Korunovaci mohli tehdy kromě Britů sledovat na svých obrazovkách také diváci …Melodii Te Deum od Marca Antoine Charpentiera, který žil v letech 1634 až 1704 zná snad každý. Ale přitom kromě hudebních odborníků budou všichni tvrdit, že něco takového nikdy neslyšeli a jméno autora jim už teprve nic neříká. Přitom si stačí jen poslechnout pár tónů a každý bude vědět, že už to někde slyšel. Tato melodie (Te Deum) je znělkou Eurovize, která 6. června oslavila své padesáté narozeniny. Tuto znělku znají diváci snad všech generací. Dříve se objevovala vždy před přenosy, které se vysílaly v několika zemích najednou. K vidění byla i před každým dílem před lety tolik populárních Her bez hranic, které vysílala i Česká Televize.
Potřebu vysílat přenos z jedné události do více zemí světa pocítili lidé v televizi už 2. června 1953. Ten den se v Británii korunovala královna Elizabeta II. Korunovaci mohli tehdy kromě Britů sledovat na svých obrazovkách také diváci ve Francii, Belgii, Nizozemí a Německu. Tato senzace se uskutečnila ještě bez toho, aniž by byla nějakým způsobem zastřešena nějakým dlouhodobějším projektem na spolupráci. Potřeba mezinárodních přenosů ale stoupala společně se zvyšujícím se počtem televizních přijímačů.
Ke zrodu Eurovize došlo 6. června 1954 ve švýcarském Montreux, kde se konal velký květinový festival. Záběry ulic plných květin, hudební produkce a dalších částí festivalu se objevily na 4 miliónech televizních obrazovek ve Švýcarsku, Belgii, Francii, Nizozemí a Německu. Během první sezóny Eurovize se uskutečnilo celkem 18 přenosů. 9 z nich bylo z mistrovství světa ve fotbale. Tyto přenosy tehdy podobně jako dnes doslova přilepily diváky k obrazovkám. Ti se tísnili v hospodách, u výloh s vystavenými přijímači a nebo doma.
Slovo Eurovision spatřilo světlo světa poprvé 5.listopadu 1951. Tedy zhruba rok a půl před tím, než tato instituce vznikla. Tento výraz poprvé použil novinář George Campey v novinách London Evening Standard. Tehdy psal o pořadu BBC, který přenášela nizozemská televize. Campey napsal: „Eurovize je systém kooperace výměny televizních programů mezi zeměmi západní Evropy včetně Británie.“
S uvedením těchto slov do života se začalo 8. září 1953. Tehdy se v Lime Groove, zasedacím sále londýnského televizního centra, setkali zástupci evropských televizí a rozhodli se, že v létě 54 zorganizují Evropskou televizní sezónu. Naplánovalo se, že každá země dodá nějaký program, který bude určen i divákům v ostatních zemích, kam se bude přenášet. První sezóna vyšla a rozvoji projektu nahrávalo i to, že lidé konečně chtěli zapomenout na válku. Znovu začínali cestovat, začal se rozvíjet zahraniční obchod a tak i televize měla možnost držet krok s dobou a dokonce tento trend mohla i podporovat. Aby se dařilo tento úkol plnit, tak Eurovize přirozeně musela podporovat i rozvoj techniky, který by umožnila hladkou výměnu pořadů.
Aby se tak velký projekt dal vůbec nějak ukočírovat, došlo k vytvoření “televizního výboru“. Jeho vznik inicioval Marcel Bezençon ze švýcarské SSR, s jeho přípravou mu pomáhal René McCall z britské BBC a Wladimir Porché z francouzské RTF. V únoru 1954 se konala první schůze Programového výboru, na kterém se rozhodlo, že výbor bude zřízen osmi zástupci televizí z jednotlivých zemí. Jednalo se tedy o zástupce belgické RTB/BRT, dánské DR, francouzské RTF, německé ARD, italské RAI, nizozemské NTS, švýcarské SSR a britské BBC. Zároveň vznikly dvě pracovní skupiny. První GTV/1 vedená Sergio Pugliesem z RAI dostala za úkol se starat o vysílání filmů v televizi. Starost o vysílání živých přenosů připadla skupině GTV/2, v jejímž čele stanul Jean d’Arcy z RTF.
Novináři z osmice členských televizí se radili, jaké události stojí za to, přiblížit divákům i mimo domovskou zemi a shodli se na tom, že by to měla být zase nějaká korunovace. Pravé úspěchy ale Eurovize slavila až se sportovními přenosy. Projekt Eurovize se zalíbil i unii vysílatelů EBU a ta se proto rozhodla vymyslet v roce 1955 dvě akce, které by ho podpořily. Tou první bylo založení hudební ceny (Grand Prix Eurovize dnes Eurovision Song Contest) a jako druhý vznikl pohár pro amatérské baviče (Eurovision cup for amateur entertainers). Existence Eurovize jako systému výměny zpravodajských příspěvků, které mohou zaujmout i diváky v zahraničí se v listinách EBU oficiálně objevila až v roce 1988.
V současné době má EBU a síť Eurovize 71 člena v 52 zemích. A to dokonce i mimo Evropu. Ročně se odvysílá přes 100 tisíc přenosů, 15 tisíc hodin sportovních a kulturních pořadů. Pořady Eurovize běží přes 5 satelitů na 50 kanálech a přijímat je může 300 televizních stanic.
Na závěr popřejme Eurovizi alespoň ještě jednu padesátku. A jako dárek pro ni by snad mohla být digitalizace, která otevře nové možnosti i Eurovizi.
