Veřejnoprávní rozhlas dělaný v obýváku

Práce v rádiu je pro spoustu lidí srdeční záležitost. Pro řadu lidí je to koníček, velká životní láska, vášeň, droga, posedlost, součást image, životní styl, no prostě něco bez čeho se neobejdou. Ne každá vesnice, která má školu, hospodu, kostel a samoobsluhu má vlastní rádio a tak musí řada spíkrů za mikrofonem a mixážním pultem poměrně daleko cestovat. Od toho v jakém místě dotyčný “závislák“ bydlí, se odvíjí výše nákladů na takové cestování. A někdy nejde o malé částky. Řešení se nabízí několik. Vybrat si rádio, které je blíž, přestěhovat se, naplánovat si drivy tak, aby člověk mohl tu a tam přespat v rádiu a ušetřit alespoň za jednu cestu apod. Ale zrovna dvakrát pohodlné to není.

Jako ideální řešení se proto nabízí možnost vysílat z domova. Jeden čítankový příklad objevil v Nizozemsku německý server Radioszene.de. Z obýváku se tady nevysílá nějaké podomácké amatérské rádio, ale část pořadů veřejnoprávní stanice 3FM. Luc Janssen a Job de Wit jezdí do rádia jen na pravidelné porady. Jinak moderují z domova. Pro Luce bylo dojíždění do Holandska náročné jak časově tak finančně, protože bydlí v Belgii a vysílá od deseti večer do jedné do rána. Job de Wit má svůj mikrofon a pult ve svém domě v Amsterodamu. 3FM sídlí v mediálním parku Hilversum u Amsterdamu. Job byl odkázán na dopravu taxíkem. Nevlastní ani řidičák a tak se pro něj hledalo nějaké schůdnější řešení. Jeden čas vysílal z pronajatého studia v Amsterodamu. Ani to ale nebylo nejlevnější a tak se po důkladném propočítání všech nákladů rozhodl zřídit si vlastní studio. Luc už nějaké vybavení doma měl a tak u něj byla celá situace ještě jednodušší. Šéf stanice 3FM Gerard Walhof neměl nic proti a tak se nápad uskutečnil.

Spojení s odbavovací pracovištěm v Hilversum zajišťuje ISDN a CODEQ. Letos by se měla tato domácí studia trochu updatovat. Oba moderátoři používají vybavení dostupné běžnému spotřebiteli. Podle Walhofa je kvalita těchto přístrojů v současné době natolik dobrá, že se dá rozdíl od profesionálního vybavení sotva poznat. Profesionální jsou CD-přehrávače. Jedná se o přehrávače používané DJs na diskotékách. Předposlechy jsou, protože jsou to jen předposlechy, co nejlevnější. Jediné na čem se v žádném případě nešetřilo, jsou mikrofony. To všechno spojuje pult značky Yamaha se zabudovanou kompresí. Celé vybavení nepřišlo ani na dvacet tisíc eur.

Na přístroje je spoleh, takže moderátoři nemají ani smlouvu s žádnou firmou, která by přijela zasáhnout v případě, že by technika stávkovala. Vybavení je podle Walhofa natolik dobré, že pravděpodobnost výpadku je docela malá. Pokud by došlo k výpadku u Joba, může skočit do taxíku a jet vysílat do Hilversum nebo do Amsterodamu. Přímo v Hilversum ale mají pro jistotu záložní program, který v nejhorším případě nasadí.

Tento způsob vysílání měl na začátku ještě jeden háček. Moderátoři si totiž museli zvyknout na to, že si musí sami i míchat, což za ně normálně dělal (jak je běžné ve veřejnoprávním rozhlase a v zahraničí dokonce i v některých komerčních stanic) technik. Kontakt s kolegy jim nechybí. Vídají se každý čtvrtek na poradě, kde se sejde celá redakce. Ostatně pokud by pracovali přímo v Hilversum, stejně by se při nočních směnách s mnoha kolegy nepotkávali. Kromě toho jsou stále v kontaktu prostřednictvím e-mailu, telefonu a faxu. Oba domácí moderátoři se shodují, že pro celistvost programu je lepší, když si hudbu míchají sami. Oba navíc disponují slušnou sbírkou hudby, kterou každý týden rozšiřují v průměru zhruba o 20 až třicet titulů.

Tento způsob práce jim naprosto vyhovuje. „Sladký domov. Pracovat mohou doslova v pyžamu,“ tvrdí jejich šéf Wahlhof. „Za 20 let v rádiu jsem poznal, že rádio není v podstatě nic jiného než dva gramofony, mikrofon a mixážní pult. Ke gramofonům se od té doby přidaly CD přehrávače, ale princip zůstal stejný jako předtím. Člověk se pokouší vytvořit si těsný vztah k posluchači. To se nejlépe podaří v důvěrném, přirozeném prostředí. Pokud by musel jet večer do Hilversum, atmosféra by chyběla. Studio je jak po vymření.“

Na závěr mi nezbývá nic jiného, než říct, že na slovech Gerarda Walhofa něco je.

Autor článku:

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte .