Od dob, kdy druhové filmového Jacka Sparrowa ohrožovali hlavní námořní tahy, uplynulo již mnoho vody. Jejich příběhy se buď bavíme v hollywoodských filmových zpracováních, anebo se u televizních zpráv hrozíme nad činy jejich současníků brázdících vody u somálského pobřeží. Nicméně, jak už to v jazyce bývá, i pojmenování pirát se, přes různé vývojové stupně (burzovní piráty, piráty silnic atd.), dostalo velmi moderní aktualizace. Před pár týdny rozvířilo (všechno jen ne stojaté) vody internetu oznámení, že ve Švédsku byla odsouzena (k ročnímu trestu nepodmíněně) čtveřice osob, stojících u zrodu a zajišťujících provoz P2P serveru The Pirate Bay. Ohlédneme-li od pochybného statusu této internetové databáze, těžící ze skuliny v zákonech umožňující sdílení dat, na jejichž statusu už tolik nezáleží, zarazí nás jistě určitá schizofrenie výsledku soudního řízení. Ačkoli byli čtyři „výtečníci“ shledání vinnými v kauze nepovoleného sdílení duševního vlastnictví, a v důsledku porušování autorských práv, samotný objekt soudního procesu, a dalo by se říci i hlavní předmět doličný, funguje dále a ke konstatovanému porušování práva dochází dále.
Nejsem právník a zákoutím něčeho tak složitého, jako je právo vázané na virtuální realitu, prostě nerozumím, přesto mě jako laika fascinuje zjevná skutečnost, že formující se kyberprostor, známý nejlépe z produkce sci-fi autorů, začíná žít svým samostatným životem. Ačkoli internetové pirátství, v té nejobecnější formě, je více než zamlčovaným tajemstvím (Kdo nestahuje, okrádá rodinu!), veškeré restriktivní kroky oficiálních orgánů se rozbíjejí o těžko uchopitelný status sdílení informačních dat. V tomto případě je proto velmi těžké jednoznačně mluvit o pojmu spravedlnosti. Na jednu stranu vyčíslitelně produkční a softwarové společnosti přicházejí o zisky, na druhou stranu právě jen díky/kvůli internetovému pirátství došlo k podkopání jejich ustavujícího se „monopolního“ postavení fixovaného na vůbec, nebo těžko přenositelné formáty. Není vítězů. A není poražených. Zatím. Jen teskné vody internetu se pomalu přelévají z jednoho břehu na druhý. Budou tu už vždycky. Jako moře. Jako oceány.
To je těžký. Asi se mi budete smát, ale já si myslím, že jde pouze o fabulaci.
Kdyby si někdo soudný poslechl, co jde do prodeje, tak by se nedivil tvůrcům, že jediný jakoby silný zájem o jejich dílo mají fiktivní piráti.
Je stejně možné, že nevědí, co za takové cédéčko chtít. Na net je dávají pro piráty. To je nejlepší reklama a já nevím, kdo takové sračky tahá do svého PC. Kdo nechce, aby byl „okrádán“ pojistí se proti napadení atd. To stojí grošíky, je přece lepší hlásit fiktivní ztráty.
A filmy se kopírují jen z hecu, protože nikdo nechce koukat na mizernou kopii. Navíc, všechny dobré filmy jsou vyčerpány. Nikdo nemůže myslet vážně, že film snímaný s plátna v kině, je doma ke koukání, nebo dokonce na množení.
Zajímavý pohled z druhé strany. Že by ve světě virtuální sítě byla úmyslně utvářena i virtuální ekonomika? Sofistikované strategie, jak autorské dílo rychle a nejlaciněji propagovat? Je třeba fakt, že spousta lidí, kteří z nedočkavosti rychle zhlédnou nekvalitní kinorip nakonec zamíří i do kina, aby si film vychutnali v plné kvalitě.
Přesto si ale myslím, že z hlediska ekonomického znamená digitalizace mediálních výtvorů a snadnost jejich šíření po internetu velký zásah do dřívě až monopolního postavení především distribučních společností (protože je dobře známé, jak vypadá koláč rozdělení zisku z prodeje mediálních výtvorů, a není vůbec paradoxní, že nejvíce se obranou autorských práv zabývají distribuční společnosti, které se vznikem samotného díla nemají takřka nic co dočinění).
Ta poslední věta mi připomněla mé působení v Úřadu RRTV, kdy jsem se v licenčním odboru do konce roku 1998 staral o televize. To bylo v době tvoření autorkých zákonů, kdy se na každého žadatele o licenci vrhli „ochránci“ autorských práv, a já musel od každého žadatele i o lokální licenci (8 W ERP), vyžadovat smlouvu s organizacemi OSA, DILIA a INTERGRAM. Ty se na žadatele okamžitě vrhly a sepisovaly smlouvy, i když TV měly vysílat 3 hodiny denně se srandovním výkonem na kanálu sdíleném s Premierou FTV – Primou. Potíž byla v tom, že jsem před Radu nemohl poslat k projednání žádost bez těchto smlu, čehož si byli oni ochránci autorských práv vědomi.
Jak se to dělo dál nevím, ale našinec si jistě uměl poradit i s těmito ochráci. Nyní si připadám, že fandím pirátům, ale dokud distributoři nebudou vědět co za disk chtít, budu fandit spíše pirátům.