Jan Souček, moderátor Dobrého rána a vedoucí dramaturg Centra divadelní, dramatické a zábavné tvorby ČT Brno, se exkluzivně pro RadioTV zamýšlí nad situací v české společnosti po pádu komunismu.
Učitel národů mi snad promine, že jsem si trochu poupravil jeho léty osvědčené rčení. Některé stereotypy jsou v nás zakořeněny hodně hluboko. A zdá se, že přežívají napříč všemi režimy.
Tím „v nás“ myslím českou společnost obecně. Jako by ti, jejichž profese nutně nevyžaduje vystrkování obličeje na odiv, občas potřebovali lidem v showbusinessu prokádrovat jejich minulost a spočítat členské známky v průkazce. Jestli má splněn potřebný počet bobříků a zaslouží si dostat příležitost. A nedej Bože, jestli si náhodou dotyčný umělec kdysi nevylepil členské známky do notýsku špatné barvy. Nejde přece o to, jestli umí hrát, bavit, zpívat. Musí mít taky kádrové předpoklady. V dobách generálních tajemníků, pětiletek a obtýdenních plenárních zasedání politbyra jsme nad těmito absurditami skřípali zuby, ale to bylo asi tak vše, co se dalo dělat.
Chvíli po listopadu se pak mohlo zdát přirozené, že se tohle prizma otočilo o 180 stupňů a že všichni kdo předtím „mohli“ málem dostali zaracha. Myslím, že už tehdy ale začínalo být jasné, že to kádrování je spíš někde hluboko v nás, než že by jej přinesl sám režim. Předválečná herecká filmová generace by o tom mohla po květnu 1945 vyprávět své. Jakoby měl umělec větší závazek bojovat proti režimu než strojař vyrábějící kuličková ložiska v anonymitě tovární haly. Jen proto, že realizovat svůj talent a touhu u umělce předpokládá jít vždycky s kůží na trh, dát svému obličeji jméno, vystoupit z davu. Každý režim toho uměl využít a do cesty klást vynalézavé překážky, podmínky a úlitby. Aby se dělník od kuličkových ložisek v novém režimu uplatnil, stačilo, že umí vzít za práci. Nikdo se neptal, kolik písku do těch komunistických ložisek jako správný sabotér nasypal nebo jestli náhodou jeho ložiska režim nevyužil v boji proti svobodě.
Jenže naše nová doba přinesla i nové druhy kádrových zásluh a škraloupů, než je jen nesprávná barva členské knížky. Věřte nebo ne, i dnes má spousta lidí potřebu hledat tu správnou nálepku. A tak to začíná vypadat, že když jste si kdysi v téhle (mravně přece vždy tak čisté) branži zkusili práci určitého typu, napříště už vždycky musíte zůstat v tomhle šuplíku, škatulce, složce v adresáři. Jak by přece mohl třeba někdejší redaktor bulvárního televizního magazínu zvládnout práci moderátora náročné talk show – nadto ve veřejnoprávní televizi?! A není to ohrožení jejího poslání?
Tato otázka mi přijde stejně relevantní, jako pátrání po jeho dostatečně dělnickém původu nebo pevném ideovém přesvědčení. Mohly by už konečně jednou v Česku začít o příležitostech rozhodovat skutečné schopnosti a výsledky ?! Že to nepůjde hned, to jsem čekal. Že to nepůjde ani po dvaceti letech, to je pro mne trochu zklamání. Nicméně před sebou máme Nový rok, a to je ideální chvíle pro krásně naivní předsevzetí. Co říkáte?
