Člen Rady pro rozhlasové a televizní vysílání se exkluzivně pro RadioTV zamýšlí nad správními řízeními – zda trestat či konzultovat?
Některé věci vypadají samozřejmé, a to až do chvíle, kdy pozoruhodná myšlenka takovou samozřejmost zpochybní a my začneme uvažovat o tom, proč se nám vlastně zdálo, že věci musí být právě tak a tak.
V minulém týdnu se v týdeníku Marketing a média objevil rozhovor s Václavem Žákem, současným předsedou Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a mým nástupcem v této funkci. I objevuje se v tomto rozhovoru věta: „Budeme se snažit pracovat na tom, aby RRTV začala více fungovat jako konzultační regulační orgán, který bude s provozovateli diskutovat a sankcím a správním řízením se bude snažit předcházet.„
Pan kolega to vyslovil v množném čísle, takže by mohl vyvolat dojem, že se na takové myšlence shodla Rada jako orgán. Předseda Rady ostatně podle zákona zastupuje Radu navenek, což jistě neznamená, že by mohl jejím jménem vyslovovat cokoliv, co ho napadne, nýbrž právě jen to, na čem se většina Rady shodla. K ničemu takovému ovšem nedošlo, Rada se i nadále bude řídit zákonem o vysílání, který jí uděluje docela jiné kompetence, než na jakých se bude Václav Žák v množném čísle snažit pracovat. Podle zákona je Rada správním úřadem, který jedná ve správním řízení. S provozovateli vysílání jistě jednat má, a to tak, že po zahájení správního řízení jim musí dát možnost ke skutku, pro který se řízení vede, se vyjádřit. To všechno se děje uvnitř správního řízení, zakládá se do příslušného spisu a je to k dispozici soudu v případném přezkumném řízení, kterému provozovatelé vysílání podrobují naprostou většinu udělených pokut.
Kdybych byl podnikatelem v oboru vysílání, tedy provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání, občas by se mi jistě mohlo líbit, kdybych měl po ruce konzultační orgán. Měl bych tak vždycky snadnou cestu k alibi – tohle mi tam řekli, takhle mi tam poradili a teď mi kvůli tomu chtějí dát pokutu! Je to dostatečně absurdní a v praxi jistě nemožné, ale kdyby se to náhodou stalo, patrně by z této diskutantské role regulačního orgánu těžili spíše ti provozovatelé, kteří by se zákonem řídili méně striktně, než ostatní. To je ale jen jedna stránka věci, možná dokonce ta méně podstatná. Rada je totiž zákonem vytvořena jako orgán kolektivní, sborový, jehož složení má odrážet různé proudy ve společnosti; je tedy orgánem, který zastupuje veřejnost. Tedy tu posluchačskou a diváckou, kterou má jako jakási laická porota mít na mysli, když posuzuje různá porušení zákona. S nadsázkou občas na zasedáních Rady říkávám, že jsem v Radě za ty, kteří večeří s dětmi u televizních zpráv; ať mi tedy nikdo nevypráví, že barvitě podaná zpráva o rozsekání mrtvoly lopatou je prostým informováním veřejnosti, je to podle mne prostě věc, která se nemá ve zprávách objevit. A taky to je – anebo třeba není – porušením zákona, a to z důvodů, které Rada musí ve správním řízení pečlivě a zodpovědně vážit. Na diskutování s provozovatelem bych tu prostor neviděl; nuže, někdo jiný třeba ano. Spor o takový případ s lopatou se v Radě skutečně před časem odehrál.
Je-li Rada porotou posluchačů a diváků, tak stěží může současně být něčím jako podnikatelským servisem. Tato dvě pojetí se od sebe dramaticky liší. Rozdíl mezi nimi je také v tom, že to jedno vyplývá z platné zákonné úpravy a to druhé ne. Tento rozdíl považuji za zásadní.
Pokuty nejsou nic příjemného a i já bych byl mnohem raději, kdybychom se bez nich obešli. I my jako posluchači a diváci, i my, kteří zasedáme v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Jenže to bych si vysnil svět, který je jiný, než ten, v němž žijeme. V nekonečném proudu pořadů všech programů samozřejmě občas k pochybení dojde a zákonná hrozba pokuty má chránit posluchače a diváka – jednou děti či mladistvé před ohrožením, které budou mnozí dospělí rádi bagatelizovat, jindy střeží hranice veřejné morálky a kulturně-historické vzorce, jestliže umožňuje citelnou sankci za zobrazování osob umírajících nebo za záběry snižující lidskou důstojnost, ondy zase chrání posluchače či diváka – spotřebitele před nenápadnou, skrytou manipulací, která jej má navnadit ke koupi výrobku, či jej má chránit před záměrně koncipovanou záměnou neškodného, ale neúčinného doplňku stravy za lék, který obsahuje účinné látky a může, na rozdíl od tamtoho doplňku stravy skutečně pomoci.
Jistěže by provozovatelé měli mít možnost odhadnout, za co případně sankcionováni budou a za co ne. Ale tu možnost mají – jsou-li pozorní – už dávno. Rada na svých webových stránkách zveřejňuje soudní rozhodnutí, která jsou přezkumem jejích vlastních rozhodnutí. Rada zákon aplikuje, ale jen soud je zmocněn jej vykládat a svým výkladem tak jeho aplikaci napříště upřesňovat. Tato praxe není bez problémů, protože některé soudní senáty jsou nezávislé zřejmě i na zemské tíži, ale chce to čas; praxe se také díky rozhodnutím Nejvyššího správního soudu upřesňuje a sankce začínají být docela dobře předvídatelné.
Rada zákon netvoří, má jej pouze provádět v praxi. Jistota provozovatele vysílání, i občana či diváka má spočívat v tom, že státní orgán se řídí platným zákonem a pouze jím. Tato právní jistota je základním prvkem naší důvěry ve stát, a ten stát je náš! Volání po tom, abychom dělali cosi jiného, považuji za pošetilé, ať už je taková myšlenka vedena jakýmikoliv úmysly.
