Čtvrtstoletí slaví i teletext

radiotv_teletext1V těchto dnech slaví své 25. výročí nejen zpravodajská stanice CNN, ale také teletext německé televize. Ten začal vysílat 1. června 1980. A po 25 letech je i přes své omezené grafické možnosti a rychlost stále oblíben. Jen v dubnu letošního roku se na teletext ARD dívalo skoro 6 miliónů diváků/uživatelů denně. To na celém německém trhu představuje podíl 18, 1 procent. Ačkoliv velkým konkurentem teletextu je internet, počet jeho uživatelů se v Německu za posledních deset let více než zdvojnásobil a loni v létě ho navštěvovalo 22 miliónů čtenářů.

U zrodu stála BBC

Historie teletextu sahá až do sedmdesátých let, takže ve skutečnosti si letos připomínáme už 35. výročí jeho vzniku. Technici v BBC se tehdy zamysleli nad tím, že normální obraz v televizi má 625 řádků. Z toho se ale pro přenos obrazu používá jen 576. Techniky z BBC tak napadlo, že by se tento nevyužitý prostor dal zužitkovat k přenosu doplňkových informací. Tak vznikl teletext s daty tříděnými po stránkách, které nabízejí prostor pro 24 řádků po 40 znacích. 21 řádků je volně editovatelných, zbylé tři jsou pro záhlaví a zápatí. První experimenty s teletextem prováděli v BBC i ITV už v roce 1970. BBC svůj systém pojmenovalo Ceefax (fonetický zápis slov see facts – vidět fakta). ITV vyvinulo systém Oracle.

Veřejnost se o vzniku prvního teletextu dozvěděla v říjnu 1972. V letech 1973 a 74 se vysílaly testovací stránky. Ceefax začal oficiálně vysílat 23. září 1974 v rozsahu 30ti stran. Původně měl sloužit pouze k vysílání skrytých titulků pro sluchově postižené. Brzy se ale začal používat i k dalším účelům. Právě v roce 1974 formulovaly BBC, ITV a výrobci televizorů poprvé podmínky pro technické zajištění teletextu. V letech 1983 a 1989 se Ceefax vysílal i pro BCC-Micro-PC. Tento systém brzy pronikl také do Německa, kde se pro něj začalo používat označení Videotext. Teletext bylo totiž příliš podobné slovu telex používaném pro dálnopis.

Francie zavedla Antiope

Technologie zavedená v sedmdesátých letech se v podstatě bez velkých změn používá až do dneška. Jednou změnou bylo zavedení barvy v roce 1976. Čtyři barevná tlačítka (červené, zelené, žluté a modré) pro rychlejší volbu stránek přibyla na ovládání televizí s teletextem v roce 1990. Francouzi zprvu nechtěli přijmout britský systém a tak si vymysleli vlastní normu pro přenos teletextu nazvanou podle krásné Antiope z řecké mytologie. Mj. je to zároveň i zkratkové slovo pro acquisition numerique et television d´images organisees en pages d´ecriture, což znamená číselné zachycení a televizní přenos obrázků poskládaný do stránek.

Na začátku osmdesátých let se tak díky Francouzům používaly v Evropě dva rozdílné standardy teletextu. Britský, který využíval temného intervalu a Antiope Didon vázaný na řádky. Do konce osmdesátých let se prosadil britský způsob a ten se tak proto začal označovat WST (World System Teletext). Francouzi svůj Antiope přizpůsobil tak, aby byl kompatibilní s britskou normou.

V Německu se teletext prezentoval v roce 1977 na mezinárodní výstavě rozhlasové a televizní techniky. Žádné velké nadšení z tohoto vynálezu tehdy neprojevili vydavatelé novin, kteří v teletextu spatřovali konkurenci. První testovací vysílání proběhlo během mezinárodní výstavy rozhlasové a televizní techniky v roce 1979. ARD a ZDF vysílaly v Berlíně 75 stránek v osmi magazínech.

Zprávy dodávaly deníky

Regulérní vysílání teletextu začalo na ARD a ZDF 1. června 1980. Společná redakce sídlila u SFB (Sender Freies Berlin) v Berlíně. Rozhodnutím ministerského předsedy se na dodávání zpráv podílelo pět nadregionálních deníků. Die Welt, Handelsblatt, Frankfurter Rundschau, Frankfurter Allgemeine Zeitung a Süddeutsche Zeitung. Teletext tehdy vysílal od pondělí do čtvrtka od 16 do 23 hodin. V pátek a o víkendech se začínalo už v 15 hodin. Od devíti hodin běžela jakási smyčka s výběrem programu.

Prvním regionálním programem, který začal vysílat teletext bylo 3. února 1983 WDR. Až do roku 1992 trvalo, než se postupně přidaly i další regionální stanice. 10. června 1984 se poprvé živě titulkovala zpravodajská relace Tagesschau vysílaná ve dvacet hodin. Dnes se živě titulkuje i Tagesschau ve čtyři a v pět hodin odpoledne. V roce 1990 se začalo se čtyřiadvacetihodinovým vysíláním teletextu. Na jeho přípravě se ale přestaly podílet nadregionální deníky. V noci, když neběžel žádný program, se stránky teletextu objevovaly normálně na obrazovce – tzv. Teletext pro všechny. Tento postup kdysi používala i Česká televize. První soukromou stanicí, která v Německu nabídla teletext bylo v roce 1988 Sat1. RTL se přidalo až v srpnu 1992 a Pro 7 v červenci 1994.

V roce 1996 se experimentovalo s vylepšenou verzí teletextu Level 2.5, která by umožnila rozšíření barevné palety, možnost používat při vytváření log 10×12 bodů namísto 2×3, dvojnásobnou šířku a výšku a ještě různé blikající módy. Do té doby stále ještě první i druhý program nabízely ten samý teletext. Oddělený teletext pro ARD a ZDF začal fungovat až od 1. ledna 2000.

Obecná pravidla teletextu

Teletext začíná stranou 100. Stránky 195, 199 a 899 se většinou používají pro testovací obrazce. Informace o právě vysílaném pořadu se zpravidla umisťují na stránku 333. Aktuální zpravodajství je převážně na straně 111. Titulky pro sluchově postižené se ve většině zemí vysílají na stranách 149, 150, 777 nebo 888. I obsahové dělení je většinou stejné. Na straně 110 začínají zprávy, 200 sport, 300 program a 500 servis. Některé stránky jsou pak dělené ještě do podstránek.

Stránky běžného teletextu jsou označované čísly od 100 do 899. Další stránky je možné číst jen při propojení televize a počítače. Například informace z burzy se vysílají na stránkách označených čísly menšími než sto a většími než 900, případně pseudokódy A-F. S teletextem jsou spojené i další služby jako například VPS (Video Program System). To umožňuje korigovat časové posuny začátku a konce pořadů při jejich nahrávání. Signál je šířen na 16 řádku. ARD ho začalo používat v roce 1985. V anglické jazykové oblasti se systém VPS nazývá PDC (Programme Delivery Control).

Vzhledem k tomu, že ne všechny stanice vysílají tento signál, není možné se jím řídit. Privátní německé stanice navíc občas vysílají přes VPS nesmysly a v případě použití tohoto systému pak video nefunguje podle očekávání uživatele. V kódu VPS je obsažen čas nahrávání, datum, stanice a pak případně povel pro přerušení nahrávání. Ten může stanice vysílat během reklamy nebo například při přerušení běžného programu mimořádnými zprávami nebo sportovního přenosu komerční přestávkou. V případě že se pořad nebude vysílat vůbec, video se vůbec nezapne. Nevýhodou je, že pokud chce někdo nahrávat více pořadů vysílaných na jedné stanice za sebou, musí se každý nastavit zvlášť. V Německu tento systém funguje nejspolehlivěji u veřejnoprávních stanic. Podobnou službu samozřejmě umožňuje i digitální televize.

Naprosto nezávislým systémem, který ale slouží k velice podobným účelům, je ShowView, nazývané též VCRPlus nebo Videoplus. To se používá jak u klasických videí tak i u DVD rekordérů. Pro nastavení nahrávání se zadává jedno až devítimístný kód. V kódu je obsažen čas začátku i konce vysílání, den i stanice. Tento systém zavedla v roce 1991 v USA firma Gemstar pod jménem VCRPlus. V roce 1992 se ve Velké Británii objevil podobný systém pod jménem Videoplus. Název ShowView se objevil o rok později v Německu. Ačkoliv všechny tyto systémy fungují na stejném základu, nejsou úplně identické.

S teletextem v mnohem lepší grafické kvalitě a s rozsáhlejším obsahem se počítá i po digitalizaci. Po ní se diváci můžou těšit na elektronického programového průvodce EPG.

Autor článku:

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte .