RECENZE – V dnešním textu se podrobněji podívám na hlavní tahák České televize tohoto podzimu – retro seriál Vyprávěj. Je potřeba podotknout, že podle statistiky sledovanosti, jde rozhodně o úspěšný pořad. Z hlediska kvality však jde o totální úpadek původní dramatické tvorby v České televizi.
Nejprve si musíme ujasnit skutečnost, že sledovanost je OFICIÁLNĚ u České televize až na druhém (možná i zazším místě). Z oficiálních zdrojů se dozvíte, že je čísla sledovanosti vůbec nezajímají, avšak je veřejným tajemstvím, že výsledky sledovanosti jsou pro Českou televizi skoro stejně tak důležitá, jako pro komerční subjekty. Ono je to logické. Jak chcete uchopit kvalitativní hodnocení? Na to nejsou žádné vzorečky, tabulky a grafy. Mnohem jednodušší je vykazovat výsledky pomocí ratingu a share. Koláče přece od dob Vladimíra Železného mají rádi všichni. Z tohoto důvodu musíme na obrazovkách trpět takové zhůvěřilosti jako je třeba 3 plus 1 s Miroslavem Donutilem nebo Trapasy.
Seriál Vyprávěj je čistokrevným výplodem tohoto hochštaplerského přístupu. Divácky atraktivní téma je zpracováno velmi povrchně a diletantsky. Jenže to nikomu nevadí, protože se diváci na výsledek stejně podívají. Ne, že bych se chtěl českého diváka nějak zastávat, ale taková masáž, kterou mu nabízí komerční televize v podobě různých „růžových zahrad“, „ulic“ a „vékávéček“, se musí nutně podepsat na divácké spodní kvalitativní míře únosnosti. Pojďme nyní k seriálu Vyprávěj podrobněji.
Zajímavý námět a to je vše
Retro frčí. Lidé se dnes k minulosti obracejí velmi rádi. Námět na seriál ze 60. let minulého století se tedy trefil do současného trendu. Z informací, co byly vypouštěny před vysíláním seriálu, šlo jednoduše nabýt dojmu, že půjde o českou variaci na vynikající americký seriál Báječná léta (The Wonder Years, 1988), avšak kruté bylo prozření i následný návrat k realitě současné mizérie původní české dramatické tvorby.
Vyprávěj pro Českou televizi vyrábí produkční společnost Dramedy Productions. Tato firma již pro TV Nova vyráběla seriál Redakce a pro Českou televizi seriál Horákovi. Dramedy tak zkompletovala „hattrick“ a směle se etablovala jako etalon rychlokvašených seriálů, které svou nízkou úroveň maskují suverénním vydáváním svých výtvorů za kvalitní televizní tvorbu.
Pod scénářem Vyprávěj je podepsán Rudolf Merkner (scénáře k Bobulím, nebo Ro(c)ku podvraťáků), konkrétně je jeho pozice popsána jako vedoucí scénárista a vedoucí projektu. Na jeho hlavu tedy směřují všechny mé výtky k plytkosti a hlouposti celého scénáře. Konkrétně se zaměřím na poslední vysílaný díl Embéčko. Celá epizoda byla vystavěna na velmi chatrných a umělohmotných konstrukcích. Díl nabídl tři dějové linie – dovolená na vodě, rodiče si kupují nové auto a babička s vnučkou na ně čekají na chalupě a při tom je navštíví bratr a syn s manželkou. Z těchto tří dějových linii jsou druhé dvě velmi provázané, takže můžeme mluvit celkově o dvou příbězích. Nabídnu jedno srovnání: jeden díl seriálu Přátelé má cca 20 minut. Při podrobném zkoumání zjistíme, že v těchto dvaceti minutách nám tvůrci nabízejí také 2 až tři dějové linie. Toto srovnání musíme vnímat na elementární rovině, kdy můžeme říct, že druh televizního scénáře existuje jenom jeden a je jedno, zda jde o sci-fi seriál, sitcom, rodinnou zábavu nebo loutkový Večerníček. Scenáristé tak sice splňují více dějových linií, ale obsahu nabízejí méně, než mnohem kratší díly některých jiných projektů. Jednoduše se dá říct, že desetiminutový (při přimhouřených očích můžeme říct patnáctiminutový) příběh je natažen na neúnosných 50 minut. Divák se dočká jen prostoduchým dialogů a špatně pointovaných mikroepizod (nenapadá mě lepší pojmenování)
Na tyto mikroepizody se chci zaměřit nyní. Postavy v nich jednají s jedinou motivací – aby se stalo to, co tvůrci potřebují. Krásnou ukázkou této konstrukce na vodě je příběh z novým vozem. Josef a Jana Dvořákovi (Svatopluk Skopal a Veronika Freimanová) se dočkají svého nového vozu značky Škoda 1000 MB. Vyrazí s ním přímo z továrny na chalupu za babičkou a svou dcerou, kterou mají odvézt na vodu. Už od počátku jim svítila kontrolka, že mají málo benzínu. Josef svou ženu neustále ujišťuje, že v automobilce dávají do nádrže pět litrů benzínu, což jim naprosto stačí. Zádrhel číslo jedna (i když tentokrát z osobní zkušenosti): ještě nedávno jsem vlastnil naprosto stejný vůz (rok výroby také 1968) a vím, že spotřeba se pohybuje kolem 8 litrů na 100 kilometrů. Manželé tedy jedou dál a Josef ostentativně ignoruje odbočku na benzínovou pumpu. Zádrhel číslo dvě: z dřívějších epizod víme, že Josef pracuje jako montér u lokomotiv nebo tramvají – zkrátka pracuje s motory. Dám ruku do ohně za to, že nikdo z toho oboru by za a) nevěřil fabrice, že mají v nádrži skutečně pět litrů (Hlas vypravěče v závěru prozradil šokující pointu, že si v automobilce ulévají bokem a do nádrží dávají pouze tři litry.) za b) I kdyby věřil, že má v nádrži pět litrů (což je i tak málo), zcela jistě by na pumpu odbočil. Josef však pokračuje dál a ke svému překvapení jeho nové auto najednou zastaví. Zádrhel číslo tři: každý normální člověk, natož muž pracující s motory, by okamžitě pochopil, že mu došel benzín. Své pochybnosti by ověřil způsobem, jakým nakonec Josef dospěl k zjištění, že skutečně nemá benzín (stéblem trávy by změřil hladinu benzínu v nádrži). Jenže Josef okamžitě bere brašnu s nářadím (se slovy „Ještě, že jsem si ji vzal sebou.“) a chystá se hledat závadu na novém!!! voze.
Tuto nesmyslnou konstrukci vytvořili autoři jen proto, aby babička (Nina Divíšková) na chalupě mohla dlouho trpět se svou nesnesitelnou snachou (Mahulena Bočanová), a aby dcera Zuzana musela jet na vodu autobusem, kde se náhodou potká s bratrovým kamarádem z vysoké školy Tondou, který jí seznámí s knihou Žert od Milana Kundery.
Jestliže toto vše spáchají scénáristé, je na dramaturgovi – v tomto případě jím byla Marie Loucká (za Dramedy) a Monika Nevolová (za ČT) – aby byl na scenáristy zlý a snažil se o stravitelný výsledek. Nestalo se tak. Dramaturgyně asi měly dovolenou.
Rok sem, rok tam – to je jedno
Tvůrci seriálu spoléhají na chatrnou paměť lidí a tudíž moc neřeší, zda věci skutečně existovaly. Nejprve pochvala za škodovku. Dvořákovi skutečně koupili embéčko model 1968. Co však nesedělo, bylo armádní prostředí, v němž se hlavní hrdina chvíli pohyboval – od starších generací jsem vypátral, že spousta věcí a rekvizit v té době jednoduše neexistovala. Detailista si také v druhém díle mohl všimnout v hospodě na zdi papíru A4 s nápisem vytištěným na tiskárně. V tomto díle také rodina sledovala na své nové televizi Večerníček se znělkou, která vznikla až o rok později. Tak to dopadá, když se v seriálu objevují titulky s daty, kdy se příběh odehrává a na detaily se nemyslí.
Černá a bílá – nic mezi tím
Stejně jednoduše, jak scénáristé skládají jednotlivé epizody do potřebných šablon, pracují i s charaktery postav. Existuje pouze bílá a asi jedna černá. Herci se tak musí pohybovat v předepsaných mantinelech a jejich projev častokrát připomíná prkennou ohradu. Výjimkou je postava „matky rodu“, kterou si Nina Divíšková zahrála s viditelnou chutí. Určitý potenciál skýtá také postava nejmladšího syna Mikuláše (Pavel Trávníček), která žije v Rakousku (Avšak neemigrovala, protože může rodinu dále navštěvovat.).
Nikdy mě nenapadlo, že budu někdy dávat za vzor Nemocnici na kraji města (tu původní!), ale až nyní jsem docenil výtečně napsané a vymyšlené charaktery postav v tomto československém kultu. Jednoznačnost charakterů ve Vyprávěj spíše připomíná šablonovitost let padesátých.
Hlavně, aby to působilo retro
Režisér Biser Arichtev (seriál Horákovi) se své funkce ujal tak nějak bez chuti a bez zápachu. Vypráví příběh, stříhá na sebe jednotlivé záběry a vše nudně plyne jako líná řeka v centru průmyslového města. Arichtev posouvá jednotlivé postavy tam, kam mu to scénář předepíše a nenabízí žádnou přidanou hodnotu. I ty černobílé prostřihy z Filmových týdeníků jsou nudnější než Nedělní chvilka poezie a nenabízejí žádné vtipné pointy, které by si hrály s různými souvislostmi.
Motto celého projektu nejspíš zní: Hlavně, aby to působilo dost retro! Zbytek je nepodstatný. V důsledku to znamená, že každou chvíli zazní úryvek nějakého dobového šlágru, obraz je vyplněn dobovými detaily, které postrádají další jinou funkci, takže působí naprosto nepřirozeně (barevné limonády, různé cedulky, atp.). Celý retro styl působí hrozně upoceně a nuceně. Naprosto postrádá hravost, lehkost a přirozenost.
Při hlubším pohledu ale můžeme vypozorovat, že do projektu nebylo vloženo dostatek finančních prostředků. Scéna pražského majálesu, který navštívilo (ve Vyprávěj) tak 20 lidí je toho největším příkladem.
Co hrát? Jak hrát?
K hereckým výkonům se vyjádřím jen krátce, protože z výše napsaného vyplývá, že s tímto materiálem by si poradila jen zlatá generace herců z druhé poloviny 20. století (viz. Chalupáři, kteří jsou naprosto otřesně napsaní, ale skvěle zahraní).
Z toho vyplývá, že se s ploše napsanými postavami ve své podstatě ani nešlo vypořádat se ctí. Představitelé nejmladší generace (rodiče vypravěče a jejich vrstevníci) tedy konstrukce a hloupost charakterů pohřbila, střední generace (Josef a Jana Dvořákovi + jejich vrstevníci) díky svým hereckým zkušenostem předvádí svůj standart. Z této rovnice vyplývá, že pozornost si zaslouží pouze skvělá Nina Divíšková (jenže ta je skvělá ve všem).
Je to blábol, ale lidi koukají
Seriál Vyprávěj je hodně nepodařený (podobně jako třeba seriál Proč bychom se netopili) prefabrikát. Ale zodpovědnost za to nikdo neponese z jednoho prostého důvodu. Pohled na tabulky sledovanosti je velice veselý. Na chodbách Kavčích hor tak možná zní: „Co nám to tu vyprávíte o špatně udělaným seriálu? Viděl jste tu sledovanost?“
Hodnocení (10 bodů je maximum)
●●○○○○○○○○ – ty dva body jsou za Ninu Divíškovou a za embéčko :-)
Vyprávěj
premiéra každé pondělí od 20:00 na ČT1
Vedoucí scenárista a vedoucí projektu: Rudolf Merkener
Dramaturg: Marie Loucká
Dramaturg ČT: Monika Nevolová
Kamera: Martin Schinabek
Režie Biser Arichtev
Hrají: Roman Vojtek, Andrea Kerestešová, Svatopluk Skopal, Veronika Freimanová, Nina Divíšková, a další.
Martine, ty možná ano, ale já u Donutila rozhodně netrpím. Vyprávěj – rychlý a účinný antikomunismus, kdepak by v současném ohrožení našeho kapitalismu stihly dbát na kvalitu.
Osobně nic nemám proti rychlému a účinnému antikomunismu, ale Vyprávěj tímto skutečně není. Mnohem vyšší účinek (i když s menší sledovaností) podle mě měla série dokumentů z politického procesu se skupinou v čele s Miladou Horákovou, nebo nedávno reprízované Cenzurované sny Bernarda Šafaříka.
Faktem je, že antikomunismus v naší společnosti velmi výrazně chybí a je ho obrovský nedostatek. Kdyby ho bylo tak 20x více, bylo by to přirozenější a mnohem lepší, takto člověk už vůbec nechápe, že se to dokázalo v roce 1989 odcinkat. Když by byl důsledný a bylo ho tolik, kolik ho má být, nikdy by to zde nemohlo vypadat, tak, jak to u nás, dnes vypadá. KSČM měla být dávno postavena zcela mimo zákon, stejně jako DS a všechny podobné strany. Ovšem Donutila také nemusím. Kdysi býval zábavný a bylo to dobré, dnes bych řekl, že je ho maličko přejedeno a je to nebetyčná nuda a otrava.
Ten „neporarok“ se udál asi tak: Chtěli bychom vyprávět o zhůvěřilostech totality, ale musíme to udělat tak, abychom nenarazili u současných soudruhů v televizi i MIMO ni.
To je naprosto přesně trefený, hřebík na hlavičku. Ono se dost blbě daří antikomunismu tam, kde je to samý komunista a v médií dvojnásob. Za vrchol směšnosti např. považuji, když o komunismu hovoří třeba někdo z pánů poslanců ODS, mezi nimiž až donedávna excelovali na předních postech, staří zasloužilí komunisté, typu Vlastimila Tlustého a další soudruzi, tam vesele existují dál. ODS lze v podstatě ironicky chápat, za to samé pokračování KSČ, jako třeba KSČM. V podstatě se to nijak výrazně neliší. A o ČSSD nemá smysl hovořit, tam je to ještě o chlup horší.
Oprava NEPODAROK.
Martin Šinkovský a jeho standarT. Jinými slovy, psané lopatou a češtinem…
Dnes je prostě moderní antikomunismus,neustále poukazovat na chyby minulého režimu a tím odvracet pozornost veřejnosti od chyb současného zřízení.Vždyť ono se vlastně ani tak moc od listopadu 89 nezměnilo.Pro příklad stačí porovnat díl seriálu s ukradenou prací Karla,kterou si přivlastnil asistent a vydával za svou,s férou posledních dní na Právnické fakultě v Plzni-opět ukradená práce a navíc kupování vysološkolských titulů.Korupce a protekcionismus v naší republice bují ještě více než před listopadem 89…
Jinak souhlasím s autorem článku,že seriál má plno nedostatků,ale pořád je lepší dívat se na tohle, než na Ordinaci nebo Velmi křehké vztahy…
Akorát, že antikomunismus by neměl být o minulosti, ale především o současnosti. Jak vidno titul v Plzni si zřejmě zakoupil i jeden velmi známý soudruh strojvůdce.
Dobrá recenze na zpackaný seriál. A troufám si tvrdit, že úmyslně zpackaný a tedy zpackaný na politickou objednávku. V situaci, kdy jsou v této zemi média nápadně propravicové a podporující „vítězství“ neoliberalismu, se nedomnívám, že je u nás málo antikomunismu.
Co u nás v médiích znovu chybí – stejně jako v minulé éře – je úcta k pravdě, neúplatnost, objektivita, atd.
A také si myslím, že tvorba programu dle „koláčů“ je nejrychlejší a zaručená cesta k „zábavě“ typu římského kolosea.
Aspoň státní média by měla být kultivující. Patologických a dekadendních vlivů je i tak všude kolem dost. O úpadek není třeba usilovat ještě vědomě. Dostaví se sám, jakmile lidé začnou argumentovat „koláčema“.