Česká televize, Tvůrčí skupina Antonína Trše uvádí
The Plastic People of the Universe
Příběh kapely, která proti své vůli tvořila dějiny
Režie: Jana Chytilová
Scénář: Jana Chytilová
Kamera: Miroslav Vránek
Hudba: Milan Hlavsa a The Plastic People of the Universe
Hrají: PPU (Milan Hlavsa, Josef Janíček, Vratislav Brabenec, Jiří Kabeš),
Dále hrají: L. Reed, G. Lucas, V. Havel, O. Motejl, V. Stome, D. Němcová,
K. Princová, J. Velát, F. Stárek, M. Parkán, M. Bezouška
35 mm, 74 min, české titulky
Česká televize dokument uvede ve čtvrtek 27. června ve 21.40 na ČT2
Rozhovor s režisérkou Janou Chytilovou
Znala jste kapelu Plastic People osobně ještě předtím, než jste o ní a jejích členech začala točit film? Jestli ano, vybavujete si, kdy a kde jste se s nimi setkala?
Kapelu jsem samozřejmě znala již dříve, a to, asi jako většina z nás, z poslechu jejích písní. Pravděpodobně jsme se poprvé potkali v nějaké hospodě, ale datum už si asi nevybavím. Nejvíc jsem se znala s Mejlou a Kábou, chodili jsme na pivo, na koncerty (Mejla hrál počátkem devadesátých let s Půlnocí a Kába s Echtem), ale bavit se o filmu Plastic People mne až do roku 1997 opravdu nenapadlo. Ostatně kapelu také ne, protože její členové již spolu nehráli.
Jak dlouho trvalo natáčení a kde probíhalo? Jak jste se na ně připravila?
Myšlenka natočit příběh téhle kapely mne napadla okamžitě. Bylo to začátkem roku 1997. Dvacátého ledna se chystal slavnostní večer u příležitosti 20. výročí vzniku Charty 77 a pan prezident dostal nápad, že by tam měli zahrát Plastici. Kluci byli v té době rozhádaní a bylo důležité, zda to akceptuje Vráťa, který byl tou dobou v Kanadě. Vráťa přijel. Bylo to neuvěřitelné nejen pro mně, ale pro všechny zúčastněné. Sešli jsme se v Marathonu, byli tam kluci, Martin Palouš, Mirek Vránek, David Němec a pár dalších lidí, kteří ten večer připravovali na Hradě a myslím, že bylo jasné, že PP se po 15 letech postaví opět na pódium. Mejla byl naprosto nadšený. Neuvěřitelná představa, že tato kapela vystoupí v bývalé baště komunistů, kde se konaly jejich sjezdy…
Nejdřív jsem si myslela, že to je nějaký vtip. Zeptala jsem se ho: „Proč zrovna ve Španělském sále?“ A Mejla odvětil: „Větší stodolu prostě nenašli.“ A bylo to. Touhle větou byl film na světě.
S Mirkem Vránkem jsme začali točit, když Vráťa přijel poprvé z Kanady. Nikdo nevěděl, jestli tu vůbec zůstane nebo ne. Vznikl první obsáhlý archiv. Pak přišel ten koncert ve Španělském sále. Byla to akce, kterou jsme si nemohli nechat ujít. Ten archiv jsme si vytvořili, jelikož jsou věci, o nichž víte, že stojí za zaznamenání. Navíc Mirek točil v oněch dávných dobách s Plastiky koncert Co znamená vésti koně v Kerharticích, a měl tak dneska už vzácný materiál.
Ten film je v podstatě dlouhá a obsáhlá historie. Vznikl po kouscích, postupně. Nedalo se nic plánovat. To ostatně s touhle kapelou a undergroundem nejde. Něco si naplánujete, ale ono je to stejně úplně jinak.
Jaké bylo osobní setkání s prezidentem Václavem Havlem?
Skvělé. Chtěla jsem rozhovor s Václavem Havlem natočit na „místě činu“. Tedy na Hrádečku, ve stodole, kde se tehdy koncert odehrál. Musela jsem čekat do léta, až pan prezident na pár dní na Hrádeček pojede. Mé čekání trvalo 7 měsíců, ale vyplatilo se to. Vždycky jsou lidé v prostředí, kde něco zažili, uvolněnější, opravdovější, vzpomínky se lépe vybavují. Václav Havel byl velmi civilní, otevřený a myslím, že ho to bavilo. Zprvu jsem se bála, že bude příliš – jak bych to řekla – „prezidentský“. Ale bylo to senzační. Byl tak přirozený, že prý není poznat, jestli jsme s ním točili v době, kdy ještě nebyl prezidentem, nebo až teď. Navíc všichni byli rádi, že se mohli takhle příjemně zase potkat.
O Václavu Havlovi se říká, že rád dává lidi dohromady. Myslím, že je to přesné. Ostatně Plastiky dal po revoluci dohromady také on. Byl to jeho nápad, aby zahráli na večeru Charty.
Léta jste působila v redakci seriózního společenského časopisu Xantypa a teď – pro některé možná překvapivě – film o undergroundové kapele?
Mé působení v časopise Xantypa bylo překvapivé i pro mne. Nenastoupila jsem ale do Xantypy jako rutinní redaktor. Byla jsem v týmu, který tenhle časopis před pěti lety zakládal a bavilo mne vymýšlet nový tvar, nové stránky, nové rubriky, něco, co by čtenáře zajímalo, co by četli. Vždycky jsem inklinovala k nezávislé kultuře. Proto jsem se snažila i v tomto časopise posunout čtenářské obzory dál od šoubyznysu. Ve svých materiálech jsem jim představovala takové lidi, jako je třeba Sváťa Karásek, výtvarník Libor Krejcar, fotograf Jáno Rečo a řadu dalších. Navíc jsem vedle toho spolupracovala s filmovým a televizním studiem FATE. Dokument o Plastic People není tedy pro lidi, kteří mne znají, zas až tak překvapivý.
Jste vystudovaná novinářka, ale točíte dokumenty. Propojují se u vás tyto dvě profese? Je vám novinařina nyní užitečná?
Určitě. Novinařina je o lidech a dokument také. Proto mne tahle oblast zajímá. Je to o tom lidi poslouchat. Zajímají mne jejich názory, životní osudy, příběhy. Úkolem téhle profese je zprostředkovat to zajímavé dalším – čtenářům, divákům.
Mají členové kapely smysl pro humor? Co jste s nimi zažila (např. při cestě do USA)?
No to tedy určitě. S nimi – to jsou věčné historky, ale je jich tolik, že se to nedá popsat na papír. Nejvíc jich asi bylo s Mejlou. Pořád jsme se smáli.
Amerika byla strašlivě hektická. Nejlepší bylo, když jsme se s kameramanem plazili rozpáleným New Yorkem a po cestě potkali nějaký americký štáb. Točili nevímco, ale měli s sebou ty obrovské kamiony a doprovodná vozidla a osvětlovací park a občerstvení a obytné přívěsy a zablokovanou dopravu… prostě velkej film, jak se říká. A my se kolem plazili – sami sobě asistenty kamery, režie, zvuku, produkce atp. – točit atmosféru New Yorku a zastavili jsme kus dál na rohu nějaké avenue. Vedle chodníku byla telefonní budka, taková ta otevřená a v ní nějaký černoch. Mladý sympatický kluk v otrhaných džínách a okopaných teniskách. Podíval se na nás s těmi baťohy, stativy a objektivy, přerušil hovor a se zájmem nám povídá: „Movie?“ Kývali jsme, že jo, že movie. A on na Mirka, jestli ta kamera je šestnáctka. A Mirek, ze kterého stékal pot, mu zase vysvětloval, že jo, že točíme dokument a že na super 16mm a tak. Pak nás sjel pohledem, usmál se a povídá: „Low budget film? Like me?“ To mně dostalo.
Dokument v kinech – to je i na dnešní dobu něco výjimečného. Kde všude diváci film uvidí?
Film distribuuje Falcon, tak to bude určitě dobré. Myslím, že by měl jít hlavně v klubových kinech. Stála bych o Aero, Mat, Evald a podobná kina. Má se promítat na Dnech evropského filmu, už teď o něj mají zájem festivaly, jako třeba Finále v Plzni a řada dalších. Přála bych si, aby ho vidělo co nejvíce lidí, hlavně těch mladých. Je to příběh o svobodě ducha, projevu, o lidech, kteří jsou sami sebou. A to je věčný boj.
Tvůrci filmu
Jana Chytilová (nar. 28.7.1957) – režisérka
– absolventka fakulty žurnalistiky Univerzity Karlovy
– autorka řady dokumentárních a publicistických pořadů, spolupráce s Českou televizí, TV Nova a Prima
– v roce 1990 spoluzakladatelka nezávislého filmového a televizního studia FATE
– Cesty víry a naděje – dokumentární film o Pražském Jezulátku, jeho španělském původu, historii a současnosti. Film vznikl u příležitosti české účasti na Světové výstavě v Seville
– spolupráce na 15 dílném televizním magazínu o koních, který pod názvem Kentaur vysílala TV Nova
– Rejoneo – dokumentární film o koridě na koních
– Camargue – dokument o kraji na jihu Francie
– portréty Lukáše Pollerta, snowboardisty Davida Horvátha, herečky Chantal Poullain, výtvarníka Vratislava Hlavatého (pro ČT 1)
– 16 dílný televizní kulturně-společenský magazín XANTYPA PLUS (pro TV PRIMA)
– portréty sportovců našeho Paralympijského týmu (pro ČT 1)
– Alfons Mucha – dokument o životě a díle zakladatele Art Nouveau (pro londýnskou Barbican Art Gallery a nadaci Alfonse a Jiřího Muchy)
– celovečerní dokumentární film o legendární undergroundové skupině The Plastic People of the Universe
Miroslav Vránek (nar. 4.2.1957 Olomouc) – kameraman
Filmografie:
cca 50 dokumentárních snímků pro Českou televizi; např. dokumentární přírodovědný cyklus Galapágy, Peru, Austrálie, Národní parky USA, Kuba…
Rejoneo – dokumentární film o koridě na koních
Alfons Mucha – dokumentární film o životě a díle zakladatele Art nouveau
Pokus o Franze Kafku… a svět je den ode dne těsnější – filmová esej Ester Krumbachové
Aleje – dokument o slavných útěcích emigrantů
Hrané filmy (švenkr):
Young Mussolini – koprodukční film o počátcích mladého Mussoliniho
(Šofr – Calderone, 1992)
Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (Šofr – Menzel
1994)
Maigret (Sirotek – Granier – Deferre 1998)
V erbu lvice (Brabec – Ráža 1996)
Král sokolů (Sirotek -Vorlíček 1999/
Je těžké být bohem (German – Klimenko 2000)
Jiří Brožek – střihač
Filmografie:
Panelstory (1979)
Lásky mezi kapkami deště (1979)
Postřižiny (1980)
Cukrová bouda (1980)
Pozor, vizita! (1981)
Plaché příběhy (1982)
Slavnosti sněženek (1983)
Radikální řez (1983)
Jára Cimrman ležící, spící (1983)
Vlčí bouda (1985)
Vesničko má středisková (1985)
Smrt krásných srnců (1986)
Pěsti ve tmě (1986)
Jak básníkům chutná život (1987)
Konec starých časů (1989)
Člověk proti zkáze (1989)
Něžný barbar (1990)
Vracenky (1990)
Svědek umírajícího času (1990)
Poslední motýl (1990)
Žebrácká opera (1991)
Konec básníků v Čechách (1993)
Andělské oči (1993)
Amerika (1994)
Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina (1994)
Prima sezóna (1994) TV seriál
Výchova dívek v Čechách (1997)
Modré z nebe (1997)
Je třeba zabít Sekala (1998)
Praha očima (1999)
Anděl Exit (2000)
The Plastic People of the Universe (2000)
Tvůrčí skupina Antonína Trše
Vznikla v Producentském centru publicistiky a dokumentaristiky na podzim roku 1999 jako skupina zaměřená na multikulturu a menšiny.
Dramaturga A. Trše pozvala do ČT v roce 1995 bývalá producentka vzdělávacích pořadů paní Zita Drdová, které se téhož roku podařilo prosadit jeho návrh na volný cyklus televizních dokumentů Svět bez hranic. Cyklus přinesl nový pohled na multikulturní tématiku – nevěnoval se pouze jednotlivým menšinám, ale na základě vztahu většinové společnosti k sociálním a kulturním odlišnostem zkoumal kvalitu jejího vlastního života.
V cyklu vzniklo přes padesát dokumentů různých autorů, mj.: Mišpacha je rodina, Tajná řeč těla (V. Merta), Emahó, Ašín a mandala (V. Poltikovič), Maršál pravdy a lásky, Kačkele (M. Pátek), Hodrův Kolín, Dušenka (M. Lánský), Vojta, Malíř za mřížemi (J. Hovorka), Vůdce smečky, Radím vám, sbírejte mě! (J. Petras), Na chodníku, Schíza (D. Tučková a K. Slach), Stáňa, Živá tráva (A. Majstorovičová), Zhai Zhua v Praze (J. Jireš), Vila Milada, Album (P. Slavík), Blázinec 2000 (P. Marek), z nichž mnohé získaly domácí i mezinárodní ocenění a některé v rámci výměny multikulturních pořadů vysílaly evropské televizní stanice.
Jako dramaturg přispíval A. Trš také do cyklu Odpoledne pro všechny (Řekni své jméno – M. Šandová, Maminko, utíkej – A. Majstorovičová), spolupracoval na dokumentárních cyklech (Hádala se duše s tělem – F. Koukolík a D. Trančík) a na solitérních dokumentech, mj. Romská kultura v Čechách (J. Hovorka), Co jsme my, budete i vy, Domy života (M. Šandová), Bojím se tě světe (A. Majstorovičová), Vlakem do Hongkongu, Ruskem od Lenina k Leninovi (V. Kvasnička), Ozvěny ženské duše (V. Merta), Neznámý č. 44, Maková pole (J. Císařovský) a zúčastnil se několika mezinárodních koprodukcí.
V samostatné tvůrčí skupině, kde mj. vznikly dokumenty Tuláci, šamani a dobrodruzi, Poslední obraz pana Waldese (Martin Pátek), Selhání (P. Štingl), Regula Pragensis (P. Slavík), Dvě Heleny (V. Poltikovič) vzniká od roku 2000 multikulturní magazín Velký vůz, Rozhovory s Jarmilou Balážovou na téma národní a osobní identity, talkshow Michala Prokopa Krásný ztráty a internetový magazín Zavináč.
Roku 2001 vznikla příchodem nové producentky Tvůrčí skupina Antonína Trše a Markéty Štinglové, která převzala mj. cyklické pořady Cesty víry, Bleděmodrý svět a Klíč.
Kontakt: 6113 7260, 7101, fax: 6113 7267, e-mail: antonin.trs@czech-tv.cz, marketa.stinglova@czech-tv.cz
The Plastic People of the Universe v datech
1968
V září vznikla v Praze skupina The Plastic People of the Universe, tvořená Milanem Hlavsou (baskytara, zpěv), Michalem Jernekem (sólový zpěv, klarinet, saxofon), Jiřím Števichem (kytara, zpěv) a Josefem Brabcem (bicí). Svou tvorbou navazovala především na newyorský soubor The Velvet Underground a pražskou psychedelickou skupinu The Primitives Group, proslulou svou divokou pódiovou show.
Hlavsa hrál rock od svých třinácti let, jeho první skupina vznikla roku 1964 a jmenovala se Beggars. Števich byl Hlavsův spolužák ze základní školy, společně hráli v bezvýznamných rockových skupinách Glow-Worms, Blue Monsters a Vagabunds. Hlavsa a Jernek prošli poměrně populární břevnovskou skupinou The Undertakers.
1969
2. února Plastic People poprvé vystoupili v hospodě Na Ořechovce v Praze-Střešovicích, v následujících měsících tam potom hráli skoro každý týden. Už v březnu byl Josef Brabec nahrazen ostřílenějším a vlasatějším bubeníkem Pavlem Zemanem (rovněž bývalým členem The Undertakers). Vedle repertoáru The Velvet Underground a dalších souborů (například The Mothers of Invention, The Doors, The Pretty Things) hráli Plastic People od počátků i vlastní skladby; nejstarší byly Muž bez uší a Poschodí omamných jedů. Skládal je Hlavsa (výhradním autorem hudby zůstal po celou dobu existence skupiny), texty prvních písní psal Jernek.
V dubnu se Plastici zúčastnili přehlídky amatérských rockových kapel Beat Salon ve smíchovském Music F Clubu. Postoupili do finále, kde pak v květnu získali zvláštní cenu časopisu Mladý svět za tvůrčí přístup. Na Beat Salonu se seznámili s mladým kunsthistorikem Ivanem Martinem Jirousem, patřícím k uměleckému týmu The Primitives Group, a také s bývalým manažerem Olympiku Pavlem Kratochvílem. Jirous (později přezdívaný Magor) se o Plastic People začal starat po ideové stránce, Kratochvíl sjednával koncerty a pomohl skupině rychle se zprofesionalizovat. V červenci se k Plastikům přidal klávesista a kytarista Josef Janíček, bývalý člen The Primitives Group.
V červenci a srpnu 1969 se konaly koncerty v Klubu výtvarných umělců Mánes, dvakrát v Parku kultury a oddechu Julia Fučíka (tedy na Výstavišti), ve Špálově galerii na Národní třídě. Plastic People tehdy kladli velký důraz na vizuální složku vystoupení, hráli v efektních hábitech, na jevišti jim plály ohně, některé texty měly přímo mytologický charakter. Velmi ambiciózním dílem se stala rozsáhlá The Universe Symphony and Melody about Plastic Doctor, vcelku poprvé provedená 3. července v Mánesu, dalšími novými skladbami byly například Modrý autobus, Kulový blesk, Crematorium Smoke nebo Gibson’s Sons. Plastici většinou zpívali anglicky, často však písně prokládali českými recitativy.
V listopadu a prosinci 1969 sedmkrát koncertovali v Horoměřicích u Prahy. V prosinci hráli v S-Clubu (Praha-Vinohrady) a vyjeli na krátké turné Dubí u Teplic – Humpolec – Havlíčkův Brod – Karlovy Vary. Úryvek písně The Sun z horoměřického koncertu je zachycen ve filmu Jana Špáty Země a lidé, natočeném pro světovou výstavu v Ósace. Velký úspěch na vystoupeních měla skladba Gnor’s Life s textem vybraným z povídky Život Gnorův ruského spisovatele Alexandra Grina, oblíbeného autora manželů Ivana a Věry Jirousových.
1970
S nástupem komunistické normalizace se rychle začaly komplikovat vztahy Plastic People s jejich agenturou Akord, patřící pod Pražské kulturní středisko. Začátkem roku 1970 ještě Plastici absolvovali koncerty v Praze (divadlo Sluníčko), Děčíně a Humpolci, v květnu o svůj profesionální statut přišli a museli vrátit aparaturu. Spolupráce s manažerem Kratochvílem tím skončila, spory o budoucnost kapely vyústily v odchod Jerneka a načas i Števicha. Zbylé trio si na nové vybavení vydělávalo na lesní brigádě v okolí Humpolce a během léta vystupovalo pod názvem Lumberjacks na tancovačkách ve Skále u Humpolce, zvítězilo na okresním rockovém festivalu v Pelhřimově, hrálo i v Ledči nad Sázavou.
V září sestavu Plastic People doplnili v Československu usazený Kanaďan Paul Wilson (zpěv, kytara) a Jiří Kabeš (housle, příležitostně i kytara). Toto období znamenalo zcivilnění jevištního projevu a zároveň větší příklon k přejatému repertoáru – hlavně ke skladbám The Velvet Underground a The Fugs, v menší míře i Franka Zappy. První vystoupení s Wilsonem a Kabešem se konalo 26. září v Suché u Nejdku, společně s Plastiky tam účinkovala i radikálně experimentující skupina Aktual, vedená výtvarníkem Milanem Knížákem. Další koncert proběhl 26. prosince v Ledči nad Sázavou.
1971
Začátkem roku Plastic People třikrát hráli v pražském Music F Clubu. 10. února to byl koncepční pořad Pocta Andy Warholovi, uvedený přednáškou Ivana Jirouse a sestavený výhradně ze skladeb The Velvet Underground, doplněných promítáním diapozitivů s Warholovou tvorbou; 26. února společný koncert s Aktualem; poslední vystoupení v Music F Clubu se uskutečnilo 2. dubna. V únoru a březnu Plastici hráli na dvou plesech v Kulturním domě Dopravních podniků v Praze, v dubnu vystoupili v Suché u Nejdku, v červnu v Ledči nad Sázavou, v červenci ve Skále u Humpolce, v září v Jihlavě a Letovicích u Blanska, v prosinci v Praze-Slivenci a Želechovicích u Gottwaldova. Přibylo jen několik málo původních skladeb: Rosy Rottencrutch, Indian Hay, The Fairy Queen (text, který je úpravou fragmentu ze Shakespearova Snu noci svatojánské, původně zhudebnil anglický skladatel Henry Purcell), Never Seek To Tell Thy Love. Plastici tehdy také často hrávali Knížákovu skladbu Život je boj.
1972
Začátkem roku se vrátil kytarista Jiří Števich a se skupinou začal vystupovat i trumpetista Jan Jílek. Podařilo se uspořádat už jen čtyři veřejné koncerty. 31. března Plastic People hráli na plese gymnázia v Písku (jejich vystoupení ovšem bylo na příkaz vedení školy záhy ukončeno). 31. května obstarali krátkou hudební vložku na večeru výrazového tance v Kulturním středisku Na Zavadilce v Praze 6 (se skladbou Na sosnové větvi, kterou zpíval Josef Janíček). 24. a 29. června odehráli samostatné koncerty ve Zruči nad Sázavou a v Závodním klubu ČKD Polovodiče v Praze 4; repertoár rozšířili například o písně Růže a mrtví (Paul Wilson ji interpretoval česky) a The Tyger, další zhudebněnou báseň Williama Blakea. Zručský koncert měl negativní ohlas v místním tisku; na pražském vystoupení došlo ke konfliktu s příslušníkem Pomocné stráže Veřejné bezpečnosti, Jirous byl zadržen a předveden na policejní stanici. Byly to první zřetelné předzvěsti budoucích problémů.
1973
Během dvanácti měsíců, kdy kapela nekoncertovala, stačila velmi zásadně proměnit sestavu i repertoár. Nové obsazení vedle Hlavsy, Janíčka a Kabeše tvořili bubeník Jiří Šula a saxofonista Vratislav Brabenec, který svým svobodomyslným hudebním pojetím a jazzovou minulostí přispěl k zaměření Plastiků na experimentální formy a napříště již výhradně vlastnímu repertoáru; v tvorbě skupiny se projevil i vliv Aktualu a osobitého amerického skladatele Edgara Varése. Hlavním zpěvákem se stal Hlavsa, některé skladby zpíval Janíček. Velmi podstatnou změnou byl důsledný přechod k češtině: v období s Wilsonem angličtina jednoznačně dominovala, výjimkou se roku 1972 stalo jen využití dvou básní Jiřího Koláře. Opravdovým objevem pro kapelu byla výrazná, svěže provokativní tvorba Egona Bondyho. Jeho texty pak v repertoáru Plastiků naprosto převažovaly až do roku 1976.
16. května 1973 Plastic People absolvovali přehrávky pro Pražské kulturní středisko. Porota jim profesionální kvalifikaci přiznala, po dvou týdnech však souboru bylo doručeno zamítavé vyrozumění. Verdikt ale přípravám koncertování zabránit nemohl. 26. června Plastici hráli na parníku Vyšehrad, 8. července spolu se skupinou Ale a jazz v Klukovicích u Prahy (tam měli také zkušebnu). Do instrumentáře kapely přibyl jednoduchý elektronický nástroj theremin; hrál na něj Jiří Kabeš. Prvními bondyovkami v repertoáru byly například Francovka, Jaro léto podzim zima, Epitaf nebo Podivuhodný mandarin. Své místo v koncertním programu krátce měla i skladba Boredom s textem Vratislava Brabence a také instrumentálky NF 811 či Ballerina. Po hospodském incidentu s penzionovaným majorem StB byl 30. července 1973 zatčen Ivan Jirous. Kapela tak na deset měsíců přišla o manažera.
7. října hráli Plastici opět v Klukovicích s experimentálním souborem Ale a jazz, premiéru tam měla i kapela DG 307, kterou pod silným vlivem Aktualu založil Pavel Zajíček s Milanem Hlavsou. 1. prosince Plastic People koncertovali ve Veleni (komponovaný pořad Do lesíčka na čekanou) a bylo to vlastně jejich poslední opravdu veřejné vystoupení; na všechny další už mohlo chodit jen pozvané publikum a riskovat tím problémy s policií.
1974
30. března měli Plastic People spolu s DG 307 hrát na rockové přehlídce v Rudolfově u Českých Budějovic. V restauraci Amerika však nakonec stačila vystoupit jen pražská hardrocková skupina Adept. Během jejího koncertu brutálně zasáhla policie, řadu návštěvníků zbila. Následovalo velké zatýkání, které pak vyústilo v soudní postihy mnoha lidí. I když mezi zadrženými nebyl nikdo z Plastiků, šlo o více než výmluvné varování. Roku 1974 se konala už jen dvě soukromá vystoupení. 2. června to byla oslava návratu Ivana Jirouse z vězení; Plastic People hráli v žižkovském ateliéru Jaroslava Kadlece vesměs nové skladby (například Vožralej jak slíva, Prší, prší, Já a Mike, Zácpa, Nikdo, Traktory), spolu s nimi účinkovali DG 307.
1. září se v Postupicích u Benešova uskutečnil velký koncert u příležitosti svatby Arnošta a Jarky Hanibalových, který se jako První festival druhé kultury stal zásadním vystoupením již zřetelně zformovaného undergroundu. Kromě Plastiků se ho ho zúčastnili například The Old Teenagers, Sen noci svatojánské band, Goldberg Grass Band, DG 307, písničkáři Svatopluk Karásek a Karel Soukup.
Koncem roku Jiřího Šulu za bicími vystřídal Jaroslav Vožniak a na hradě Houska vznikla první dochovaná „studiová“ nahrávka skupiny, z níž potom bylo vybráno deset skladeb pro album Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned, vydané spolu s obsáhlou brožurou The Merry Ghetto roku 1978 francouzskou firmou SCOPA Invisible Production.
1975
Tento rok byl pokračováním dynamického rozvoje celé undergroundové scény: pod vlivem Plastiků vznikaly nové kapely, Jirous napsal svůj zásadní manifest Zpráva o třetím českém hudebním obrození, 21. června se konalo největší a nejzdařilejší (zároveň však nadlouho poslední) vystoupení DG 307 v Kostelci u Křížku, zorganizované jako oslava svatby Milana Hlavsy a Jany Němcové. Krátce po skončení koncertu následoval mohutný policejní zákrok, desítky návštěvníků byly zadrženy, ale všichni do 48 hodin propuštěni. Plastici opět odehráli jen dva utajované koncerty: 31. ledna v Mokropsech (první vystoupení s Vožniakem; účinkovaly také skupiny The Old Teenagers, Umělá hmota, DG 307, zpívali i Soukup a Karásek) a 20. prosince v Klukovicích (kde měly premiéru nové skladby Ach to státu hanobení, Píseň brance, Apokalyptickej pták či Eliášův oheň). 11. listopadu 1975 se kapela – opět bezúspěšně – pokoušela udělat alespoň amatérské přehrávky.
1976
Zlomem v historii Plastic People se 21. února stal Druhý festival druhé kultury v Bojanovicích, pořádaný jako opožděná oslava svatby Ivana Jirouse a Juliany Stritzkové. Vystoupily mimo jiné skupiny The New Old Teenagers, Umělá hmota 3 s hostujícím Egonem Bondym jako zpěvákem, Umělá hmota 2, Sanhedrin, Doktor Prostěradlo Band, Bílé světlo, The Hever And Vazelína, písničkáři Soukup a Karásek. Bojanovice byly definitivním impulsem k razantní policejní akci. Zatýkání začalo 17. března: ve vazbě se ocitli všichni členové Plastic People, Ivan Jirous, Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek, Jan Kindl, Otakar Michl, Zdeněk Fišer, Pavel Zeman, Karel Soukup, Jaroslav Kukal, Zdeněk Vokatý, Karel Havelka, Miroslav Skalický, František Stárek a další. Většina obviněných byla od dubna do srpna postupně propuštěna.
V červenci se v Plzni konal proces proti Havelkovi, Skalickému a Stárkovi: za pořádání vystoupení Ivana Jirouse, Karla Soukupa a Svatopluka Karáska v klubu SSM v Přešticích (13. prosince 1975) dostali vysoké tresty, které jim byly po odvolacím soudu 3. září 1976 sníženy na polovinu, tedy na patnáct, devět a čtyři měsíce. Po třídenním soudu byly 23. září v Praze vyneseny další rozsudky podle paragrafu 202 trestního zákona – výtržnictví: Jirous dostal osmnáct měsíců, Zajíček jeden rok, Karásek a Brabenec ve vězení strávili po osmi měsících. Proces proti undergroundu měl velký ohlas mezi nekonformními českými intelektuály a významně přispěl ke vzniku Charty 77, nejvýzmnamnější opoziční inciativy z Československu. Cesta Plastic People do podzemí tím byla dokončena. Po propuštění už o jiných než zcela konspirativních koncertech pro vybrané publikum nemohli ani uvažovat. Jejich jméno se ovšem rychle stalo známým pojmem doma i v zahraničí; publicita v oficiálním československém tisku se samozřejmě omezila na líčení Plastiků jako vulgárních chuligánů, hudebních analfabetů a psychicky narušených individuí.
1977
Paulu Wilsonovi bylo zrušeno povolení k pobytu v Československu. Plastici se s ním 9. července rozloučili koncertem v domě manželů Princových v Rychnově, kde spolu zahráli osvědčené písničky od The Fugs a The Velvet Underground. Příležitostnou sestavu pro tento koncert vytvořili Hlavsa, Janíček, Kabeš, Zeman a kytarista Otakar Michl. Setkání ukončil policejní zásah, účastníci byli zadrženi a Jan Princ byl za pořádání koncertu odsouzen na tři měsíce nepodmíněně.
1. října proběhl na Hrádečku u Václava Havla Třetí festival druhé kultury. Kromě hudebníků z undergroundové komunity (Umělá hmota 2, Svatopluk Karásek, The Hever And Vazelína, Karel Soukup) na něm účinkovala i Marta Kubišová a donedávna veřejně koncertující folkaři Jaroslav Hutka a Vlastimil Třešňák. Plastic People předvedli dvě starší písně (Magické noci, Spofa blues) a rozsáhlou skladbu 100 bodů (dodatečné zhudebnění textu, který jim přisoudil britský časopis International Times). S Plastiky zde poprvé vystoupil bubeník Jan Brabec, Josef Janíček definitivně opustil kytaru a hrál již jen na klavifon, Jiří Kabeš zaměnil housle za violu. 23. října byl (po pouhých pětatřiceti dnech pobytu na svobodě) zatčen Ivan Jirous, jako záminka posloužil jeho proslov na vernisáži obrazů Jiřího Laciny.
1978
22. dubna měly na Hrádečku premiéru Pašijové hry velikonoční, první ze série tří rozměrných projektů s Brabencovými texty, zabírajícími vždy plochu celého alba. Bývalý student teologie Brabenec napsal text původně pro evangelický kostel v Horních Počernicích, pak se jej skupina rozhodla zhudebnit a nazkoušet. Sestava Plastic People se pro tento projekt rozrostla na deset členů, významné pěvecké role dostali Pavel Zajíček a Jaroslav Unger, na housle hrál Ladislav Leština, na kontrabas Ivan Bierhanzl, na perkuse Jan Schneider. „Studiová“ nahrávka, pořízená v květnu (opět na Hrádečku), vyšla roku 1980 pod názvem Passion Play u kanadské firmy Boží Mlýn, založené Paulem Wilsonem. Zároveň s Pašijemi natočili Plastici Dopis Magorovi, dvacetiminutový hudební pozdrav uvězněnému Ivanu Jirousovi (po odvolacím soudu 5. května byl Jirous odsouzen na osmnáct měsíců). Ve Francii vyšla deska Egon Bondy’s Happy Hearts Club Banned; vydavatelé ovšem neměli k dispozici kvalitní nahrávku, album bylo vydáno jako monofonní a dvě skladby byly neúplné.
1979
Ve spolupráci Milana Hlavsy a Eugena Brikciuse, básníka a autora happeningů, vznikla na jaře dvě bizarní představení: muzikál Hello Fellow – Ave Clave a latinská hokejová reportáž Phil Esposito. Po provedení „mýdlového muzikálu“ Hello Fellow – Ave Clave 30. března 1979 v bytě Pavla Brunnhofera v Náplavní ulici (u příležitosti vernisáže soukromé výstavy Brikciusových obrazů) zasáhla policie, účastníci večírku byli perlustrováni, šestnáct z nich skončilo v celách předběžného zadržení v Bartolomějské ulici; všichni byli do 48 hodin propuštěni.
Na rok 1978 připadlo sté výročí narození a padesáté výročí smrti českého filosofa a spisovatele Ladislava Klímy. Plastic People se tohoto krajně nekonformního tvůrce, který jim nutně musel být sympatický a na něhož se už roku 1973 odvolávali instrumentálkou Jak bude po smrti, rozhodli připomenout koncertem; ten se ovšem podařilo realizovat až v říjnu 1979 na hospodářské usedlosti v Nové Vísce u Chomutova, kterou koupila skupina lidí z okruhu undergroundu, aby měla relativně klidný prostor pro pořádání koncertů. Pořad Jak bude po smrti navazoval na Pašije nejen způsobem provedení (jedno vystoupení a „studiová“ nahrávka, tentokrát však nakonec nevydaná), ale i tvůrčí koncepcí: Hlavsa složil k Brabencovým adaptacím Klímových textů rozsáhlé skladby (dvě zpívané, jednu instrumentální). Obsazení pro tento projekt bylo redukováno na základní pětici (Hlavsa, Brabenec, Janíček, Kabeš, Brabec).
Roku 1979 Pavel Zajíček obnovil DG 307: na pořadech Dar stínům (jaro 1979) a Pták utrženej ze řetězu (podzim 1979), provedených v Nové Vísce, se mimo jiné podíleli i Jan Brabec, Josef Janíček, Ladislav Leština a Ivan Bierhanzl.
1980
O Velikonocích vydal Boží Mlýn album Passion Play. Tlak komunistické moci proti nekonformním umělcům se prudce stupňoval. Usedlost v Nové Vísce byla úředně vyvlastněna, řada významných osobností undergroundové scény (Pavel Zajíček, Svatopluk Karásek, Karel Soukup) byla nucena emigrovat. Plastic People začali zkoušet třetí velké dílo autorského týmu Hlavsa – Brabenec: album Co znamená vésti koně. Opět zde hrál houslista Ladislav Leština, nově přizvaným hudebníkem byl klarinetista Josef Rössler. Přes návrat k písňové formě Plastic People pokračovali v zadumaně artistní linii, svým chmurným patosem a využíváním postupů církevní hudby se dosti vzdálili původním razantně rockovým východiskům.
1981
Zkrácenou „studiovou“ nahrávku z Hrádečku (sedm skladeb z deseti) vydal roku 1983 Boží Mlýn pod titulem Leading Horses. Koncertní provedení 15. března 1981 v Kerharticích poblíž České Lípy pro Plastiky de facto znamenalo konec vystupování: poté, co Státní bezpečnost nechala podpálit dům, ve kterém se představení konalo, bylo jasné, že jde opravdu do tuhého. V listopadu 1981 byl v rámci zásahu proti vydavatelům samizdatového časopisu Vokno počtvrté uvězněn Jirous, tentokrát na tři a půl roku. Brabence StB pod hrubým nátlakem donutila podat žádost o vystěhování.
1982
Z projektu Souostroví Gulag, inspirovaného koncentráčnickou epopejí Alexandra Solženicyna, už zůstal jen fragment: tři instrumentálky (Metastáze, Kolejnice duní a Sociálně blízcí), natočené v březnu. Dva dny poté, co je Plastici nahráli, odjel Brabenec do Rakouska a v příštím roce se na čtrnáct let přestěhoval do Kanady.
1983
Kanadské vydavatelství Boží Mlýn zveřejnilo pod titulem Leading Horses zkrácenou „studiovou“ nahrávku pořadu Co znamená vésti koně (sedm skladeb z deseti). Plastic People (tedy baskytarista a zpěvák Hlavsa, klávesista a zpěvák Janíček, violista a zpěvák Kabeš, bubeník Brabec, houslista Leština) přibrali Petra Placáka a Václava Stádníka, mladé hráče na klarinet, basklarinet a flétnu, a vytvořili album Hovězí porážka, jímž se do jisté míry vrátili k přímočaře rockovému pojetí.
1984
V lednu 1984 byla dokončena nahrávka Hovězí porážky, krátce nato napsal Václav Havel sleevenote pro připravované vydání v Kanadě. K vydání gramofonové desky ovšem nakonec nedošlo a Boží Mlýn ukončil existenci.
1985
Na desce Půlnoční myš (nahrané na jaře) soubor posílili ještě trombonista Vladimír Dědek a kytarista Jan Macháček. Ve srovnání s tíživě temnými skladbami z období 1977-84 je toto album odlehčenější, obsahuje nepřehlédnutelnou dávku humoru. Část textů pro Hovězí porážku a téměř všechny pro Půlnoční myš – tedy básně Ivana Wernische, Karla Hynka Máchy, Christiana Morgensterna a Milana Nápravníka – pro Plastic People vybral Václav Havel.
1986
Poslední realizovanou nahrávkou souboru se začátkem roku stal instrumentální doprovod k vídeňskému uvedení Havlovy divadelní hry Pokoušení; pro Plastiky netypickou scénickou hudbu natočili Hlavsa, Janíček, Kabeš, Brabec, Leština a nový violoncellista Tomáš Schilla.
Jan Brabec s Ladislavem Leštinou, Vítem Bruknerem a Andreou Landovskou vytvořili v létě 1985 seskupení Z jedné strany na druhou, v lednu 1986 natočili stejnojmennou kazetu, v únoru měli soukromý koncert v Praze-Lysolajích. Plastici v roce 1986 přibrali zpěvačku Michaelu Pohankovou (od ledna 1989 Němcovou) a kytaristu Milana Schelingera (který hostoval už v jedné skladbě na Hovězí porážce).
1987
V únoru došlo poslednímu pokusu uspořádat vystoupení Plastic People: v Lucerně (v rámci předkola festivalu Rockfest) a v Junior klubu Na Chmelnici (tehdejším pražském centru nezávislého rocku), pod zkratkou PPU a v sestavě Hlavsa, Janíček, Kabeš, Brabec, Pohanková, Schilla, Schelinger, Dědek. Zákazy vždy přišly jen krátce před plánovaným vystoupením, dva koncerty PPU Na Chmelnici byly dokonce plakátovány. Britský hudebník, vydavatel a vůdčí osobnost hnutí Rock In Opposition Chris Cutler vydal desku Půlnoční myš (pod názvem Midnight Mouse). Protože Cutler pravidelně jezdil do Československa, nebyla z konspiračních důvodů na albu uvedena jeho firma Recommended Records, ale holandská značka Freedonia Records.
Milan Hlavsa začal (jako kytarista a občasný zpěvák) veřejně vystupovat se skupinou Garáž, pro kterou už od počátku osmdesátých let psal skladby a několikrát s ní také natáčel (nahrávky vyšly roku 1990 na deskách Best Of Garáž a Vykopávky, později také na kompaktních discích Demo a Garáž No. 1).
1988
V březnu se Plastic People rozešli. Milan Hlavsa, Josef Janíček, Jiří Kabeš, Michaela Pohanková, Tomáš Schilla, kytarista Karel Jančák a bubeník Petr Kumandžas založili skupinu Půlnoc, která měla v repertoáru i skladby Podivná je podivná, Nikde nikdo a Dopis, připravené ještě pro Plastic People. Půlnoc koncertovala od 28. června 1988, veřejně a bez větších problémů.
1989
Vratislav Brabenec natočil roku 1989 v Kanadě kazetu Mraky se vaří, 29. ledna 1989 se v newyorském klubu Kitchen spolu s Pavlem Zajíčkem, Edem Sandersem, Elliottem Sharpem, Garym Lucasem a dalšími hudebníky zúčastnil benefičního koncertu pro Ivana Jirouse, popáté uvězněného v říjnu 1988 a propuštěného až v listopadu 1989. Hlavsa odešel od Garáže. Půlnoc absolvovala první turné po klubech ve Spojených státech (duben a květen 1989), kytarista Karel Jančák v USA zůstal, nahradil jej Jiří Křivka. V listopadu se v Československu odehrála revoluce, která definitivně pohřbila komunistický režim.
1990
16. června 1990 vystoupila Půlnoc v Paříži na výstavě tvorby Andyho Warhola, kde po dvacetileté pauze zahráli i The Velvet Underground. V létě 1990 vydala desku Půlnoc, v říjnu a listopadu absolvovala druhé turné po Americe. Tentokrát již muzikanti nemuseli do Ameriky letět jako nenápadní turisté, ale šlo o standardně zorganizovanou koncertní šňůru.
1991
V červnu natočila Půlnoc v New Yorku album City Of Hysteria pro firmu Arista (Křivku mezitím vystřídal kytarista Tadeáš Věrčák). Záhy po dokončení alba od skupiny odešli Michaela Němcová a Petr Kumandžas. Obměněná sestava Půlnoci se zpěvačkou Michaelou Dufkovou a bubeníkem Jiřím Michálkem sice vystupovala až do června 1993, žádnou další desku však nenahrála.
Domácí kapela, kterou po rozchodu Plastic People zvolna připravoval Jan Brabec, měla v červnu své první vystoupení. Vedle Brabce v ní měl podstatnou roli Vít Brukner, dřívější člen Z jedné strany na druhou. Svým pojetím Domácí kapela jasně navázala na zvuk Plastic People z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Vztahy mezi bývalými členy Plastic People tehdy byly dost napjaté a s obnovením spolupráce nikdo nepočítal.
1992
V létě vyšlo debutové album Domácí kapely Neděle. V téže době natočil Milan Hlavsa s Pavlem Zajíčkem a Michaelou Němcovou pod obnoveným názvem DG 307 album Uměle ochuceno. V příštích dvou letech pak s novým, podstatně širším složením DG 307 odehrál i několik koncertů. Album Půlnoci City Of Hysteria na podzim vyšlo i v Československu u firmy BMG.
V prosinci 1992 firma Globus International vydala osmialbovou kolekci nahrávek Plastic People a na dvou koncertech (v pražských klubech Roxy a Radost FX) se objevilo nejstarší obsazení skupiny: Milan Hlavsa, Michal Jernek, Jiří Števich, Pavel Zeman, Josef Janíček plus Jiří Kabeš, Jaroslav Vožniak a hostující bubeník René Starhon.
1993
Kompletní záznam vystoupení Plastic People v Roxy (4. prosince 1992) byl vydán na albu Bez ohňů je underground. V červnu 1993 se rozpadla Půlnoc. Jiří Kabeš se stal členem pubrockové skupiny Echt! (roku 1997 jí vyšlo debutové album Hořký pití). Michaela Němcová začala zpívat s Domácí kapelou.
1994
Na jaře odehrál Milan Hlavsa poslední koncerty s DG 307, kteří ovšem dál pokračují bez jeho účasti. V létě Hlavsa vytvořil s Dušanem a Janem Vozáryovými a zpěvačkou Jitkou Charvátovou skupinu Fiction, která na podzim vydala album Fiction. Josef Janíček začal hrát tradiční keltskou hudbu ve skupině Celtic rej (roku 1995 vydala kazetu The Rolling Wave, v příštím roce změnila název na Púca rua, v červnu 1997 měla poslední koncert).
1995
Vratislav Brabenec nahrál během své návštěvy v Praze album Konec léta, na němž se podílel i Jan Brabec a kytarista Jan Karafiát, který se účastnil už Brabencovy nahrávky Mraky se vaří z roku 1989. Fiction vydali v prosinci album Neverending Party, obsahující výhradně přejaté skladby z repertoáru The Velvet Underground.
1996
V září vyšlo album Půlnoci Live In New York, obsahující záznam vystoupení z 25. dubna 1989, na němž se podíleli i kytarista Gary Lucas a saxofonista Elliott Sharp. Fiction v listopadu vydali své třetí album Noc a den. Domácí kapela (už ve složení se zpěvačkou Michaelou Němcovou) v tomtéž měsíci vydala své druhé album Jedné noci snil.
1997
10. ledna Plastic People vystoupili ve Španělském sále Pražského hradu na slavnostním večeru k dvacátému výročí Charty 77. Ve své nejvýznamnější sestavě (Milan Hlavsa, Josef Janíček, Jiří Kabeš, Vratislav Brabenec, Jan Brabec) která tak spolu stáli na pódiu poprvé po šestnácti letech. Na jaře se konaly poslední koncerty Fiction. V srpnu bylo zahájeno vydávání sebraných nahrávek souboru z let 1969-1986 na deseti kompaktních discích. V září se Vratislav Brabenec definitivně vrátil do České republiky. V říjnu vyšlo u nakladatelství Maťa souhrnné vydání textů Plastic People. Hlavsa s Janem Vozárym vydali v září 1997 album Magická noc, sestavené z elektronických coververzí třinácti písniček Plastic People.
V září začali Plastic People, posíleni o kytaristu Josefa Karafiáta, zkoušet pro koncertní turné, které začalo 31. října v Liberci, pokračovalo v Pardubicích, Polné u Jihlavy, Českých Budějovicích, Plzni, Brně, Valašském Meziříčí, Kopřivnici, Uherském Hradišti a vyvrcholilo od 19. do 22. listopadu sérií čtyř vystoupení v pražském Paláci Akropolis. Na koncertech 21. a 22. listopadu bylo natočeno album 1997, které vydala v polovině prosince firma Aion.
1998
Další koncertní šňůra Plastic People se konala od 18. do 30. března a zahrnula Vídeň, Bratislavu, Žilinu, Lučenec, Trenčín, Košice, Študlov a Prahu (Akropolis). Pražský koncert 30. března navštívil i prezident Václav Havel. 13. července proběhl další koncert v Akropoli, 18. července Plastic People s úspěchem vystoupili v newyorském klubu Irving Plaza. Milan Hlavsa při příležitosti návštěvy Václava Havla ve Spojených státech hrál 17. září v Bílém domě jako host na koncertě Lou Reeda (společně hráli Reedovy skladby Sweet Jane a Dirty Blvd.). 29. a 30. září se konaly koncerty v Paláci Akropolis, v říjnu vystoupení v Písku. Milan Hlavsa natočil sólové album Šílenství. Sestavil je ze skladeb, které byly psány pro Plastic People, ale skupina je odmítla.
1999
5. února Plastici hráli na svatbě Svatopluka Karáska v kostele U Salvátora. 8. února vyšlo u firmy Globus Music Šílenství, zároveň proběhla koncertní premiéra (v úvodu koncertu Plastiků v Paláci Akropolis). Téhož dne se dostala do prodeje anglická verze Textů Plastic People (jako koprodukce vydavatelství Maťa a Globus Music, připravená pro nadcházející americké turné skupiny). 9. února hráli Plastici v Akropoli znovu, tentokrát na úvod koncertu představil Jan Brabec nové složení své Domácí kapely. Od 23. února do 13. března trvalo turné PPU po Kanadě Spojených státech. Mezi zastávky patřila například města Boston, Montreal, Toronto, Washington, New York, Minneapolis, Seattle, San Francisco, Los Angeles, či San Diego. Po návratu z Ameriky od skupiny odešel Jan Brabec, aby se mohl plně věnovat Domácí kapele.
Na jaře a v létě Hlavsa koncertoval s programem Šílenství (s kytaristou Josefem Karafiátem, baskytaristkou Evou Turnovou a bubeníkem Ludvíkem Kandlem). Podzimní koncerty Plastic People (mj. v Polsku) už se skupinou odehrál nový muž za bicími: Ludvík Kandl. Skupina v té době do repertoáru zařadila i pět skladeb ze Šílenství. Poslední regulérní koncert Plastic People se konal 5. prosince v Paláci Akropolis u příležitosti křtu sebraných spisů Václava Havla.
2000
Brabenec byl až do konce dubna v Kanadě, Plastic People zatím zkoušeli nový repertoár. V rámci natáčení filmu Jany Chytilové o Plastic People poskytl Hlavsa 7. března dlouhý rozhovor a zahrál mj. píseň Má vlast, v podání Plastiků nezachovanou. Koncem dubna lékaři Hlavsovi našli zhoubný nádor na plicích. Květnový koncert PPU i termín nahrávání alba Návrat k obrazu byly zrušeny, 9. května Hlavsu operovali. 10. června Plastici zahráli čtyři písně na festivalu 10 let Globusu v Zadní Třebáni, na podzim vyšel záznam jako součást dvojalba Underground v kostce.
V říjnu se Hlavsův stav zhoršil, objevily se příznaky mozkového nádoru. Koncem října byly zrušeny všechny aktivity skupiny, včetně již domluvených prosincových koncertů, z nichž jeden měla vysílat Česká televize. Koncem roku byl dokončen film Jany Chytilové.
2001
5. ledna ve tři odpoledne Milan Hlavsa zemřel. Poslední rozloučení se konalo 11. ledna v kostele Svatého Jakuba staršího na Zbraslavi, zúčastnily se ho stovky lidí.
Jaroslav Riedel
(autor je hudební publicista, editor sebraných nahrávek The Plastic People of The Universe)
