Ukončeme vzpomínání na léta 1959-1968. V této části seriálu o rozhlasové historii se věnujeme diferenciaci a programové přestavbě Čs. rozhlasu. V technické části popíšeme situaci se zaváděním a využíváním velmi krátkých vln (VKV) v Československu.
Diferenciace a programová přestavba
Strukturální změny ve společnosti, podstatný vzestup životní úrovně u nás, změny v časovém režimu dne, politicko-společenský pohyb na celém světě a také pozvolný rozvoj radiokomunikačních technologií nutně vyvolaly odezvu i v programové praxi Československého rozhlasu.
Po stabilizaci organizační a personální struktury došlo k obměně prakticky všech vedoucích pracovníků v programových útvarech, byl zaveden komplexní systém hodnocení programu a jeho tvůrců atp. Do popředí vystoupil požadavek na diferenciaci a programovou přestavbu vysílacího systému všech okruhů.
Základní impulsy v tomto směru dala programová konference rozhlasových pracovníků v hotelu Dolina na Kokoříně ve dnech 27.-20. listopadu 1961.
Po rozsáhlém jednání a otevřených diskusích byly přijaty závěry, které se na dlouhou dobu staly závaznými směrnicemi pro veškerou programovou činnost Čs. rozhlasu. Při programové přestavbě bylo nutné přihlížet k charakteru ČSSR jako státu dvou rovnoprávných národů, k počtu vlnových rozsahů, které měl Čs. rozhlas k dispozici, k slyšitelnosti jednotlivých vysílačů na různých územích, dále k ekonomické různorodosti jednotlivých oblastí, k etnickým otázkám, k rozdílné kulturní vyspělosti u jednotlivých společenských skupin atp.
Oba výběrové programy I. a III. – Praha + Bratislava (národní) a Československo II (celostátní) – byly složeny z klasických rozhlasových forem (hra, pásmo, naučný pořad, reportáž, povídka, fejeton, specializované hudební pořady, relace magazínového typu apod.)
II. program – Československo I (celostátní) – byl složen převážně z velkých programových ploch (tzv. bloků), v nichž hudba zaujímala asi dvoutřetinový prostor a slovesné příspěvky byly zpracovány a slovesné příspěvky byly zpracovány v časovém limitu od dvou do deseti minut. Mezi tyto bloky se pak záměrně vkládaly programové dominanty (např. literární pořad, koncert, hry, dramatizace).
Osu celého vysílání I. a II. programu tvořila sít zpravodajských relací. Ty jako základní kámen informativní funkce rozhlasu prolínaly rovnoměrně veškerým vysíláním. Do 8. hodiny byly zprávy každou půlhodinu, po celý den pak střídavě na obou programech vždy v celou hodinu. Národní programy Praha a Bratislava počítaly se soustředěným poslechem, s pořady orientovanými na specifické (ovšem velmi početné) skupiny posluchačů. Absolutní jazyková přístupnost (na Praze se vysílalo jen v češtině, naopak Bratislava mluvila pouze slovensky) umožňovala využívat toto vysílání i k výkladu závažnějších odborných témat. V něm se také soustřeďovalo hlavní ideově-politické působení rozhlasu. Vysílací doba 4.30-2.00 hodin na střední vlně a rozhlas po drátě.
Struktura celostátního programu Československo I se opírala o rozsáhlé 1,5 až 2 hodinové bloky. Celkový charakter programu byl dynamičtější: počítalo se s méně soustředěným poslechem mladší věkové generace vybavené přenosnými tranzistorovými přijímači, a proto i hudební složka měla modernější zvuk. Zpravodajství na tomto okruhu tvořily stručné, ale na počet zpráv bohaté přehledy.
Vedle toho obsahoval program Československo I pořady magazínového typu sestávající z několika stručných slovesných příspěvků informativního a naučného charakteru, proložených hudbou.
Vyberme z programu „pro pamětníky“: 15.00-17.00 hod Mikrofórum, 17.30-19.00 hod Kolotoč, 13.00-14.00 hod Pozor, zákruta!. Moderovalo se střídavě česky a slovensky. Vysílací doba 4.30-24.00 hodin na dlouhé vlně po celém území ČSSR, dodatkově na VKV.
III. program Československo II začal vysílat od 3. července 1961. Vysílalo se na VKV denně mezi 9.00-24.00 hod na celém území ČSSR, ovšem sít vysílačů v té době nebyla zcela dobudována. Zvuk byl stereofonní – v kombinaci s televizí jako druhým reproduktorem vytvářejícím steroefekt. Tato stanice byla koncipována jako program pro náročného posluchače s úzce specializovanými zájmy.
Počátkem šedesátých let měla možnost příjmu na VKV zhruba jen sedmina posluchačů (stolních přijímačů s tímto pásmem bylo vinou opožděné orientace tuzemských podniků, liknavost politických orgánů a hlavně pro jejich vysokou cenu stále málo). Čs. rozhlas se proto snažil agitovat za rychlejší obměnu zastaralých radiopřijímačů za typy s rozsahem VKV (zprvu jen v tzv. východní normě OIRT, teprve po letech se uplatnila norma CCIR).
Vysílání rozhlasu na velmi krátkých vlnách
Dlouho už bylo známo, že Čs. rozhlas nevystačí s vysíláním svých programů na středních vlnách a dlouhé vlně. Přidělené kmitočty nevyhovovaly množstvím, dosahem ani kvalitou šíření signálu. Rozhlasový program se často musel podrobovat podmínkám vysílačů (časová omezení vysílání v určitých dobách, překrývání signálů v regionech i se zahraničními stanicemi, ekonomická a energetická náročnost atd.).
V květnu 1959 oficiálně zahájil pokusné – od srpna téhož roku už řádné – vysílání na VKV pražský vysílač o výkonu 4 kW. Během následujících dvou let byla dobudována sít VKV vysílačů ve všech krajích republiky (o výkonu 1 kW, výjimka v Č. Budějovicích – 8 kW a v Ústí nad Labem a Praze – 4 kW).
Uspořádáním rozhlasových vysílačů a rozdělení kmitočtů umožňovaly tyto poslechové možnosti:
Národní okruh Praha: dobrá slyšitelnost v denní i noční době s výjimkou jižního a západního českého pohraničí a Ostravska. Byl šířen středovlnnými vysílači, ve všech českých krajích byl posilován rozhlasem po drátě a v Severomoravském kraji i VKV vysílačem.
Národní okruh Bratislava: dobrá slyšitelnost v denních hodinách. Večer a v noci byl poslech nevyhovující, zejména ve Středoslovenském kraji a východní části Východoslovenského kraje. Byl šířen středovlnnými vysílači, posilován rozhlasem po drátě a VKV vysílači.
Celostátní okruh Československo I: v denní době na střední a dlouhé vlně dobrá slyšitelnost na celém území republiky kromě východní části Východoslovenského kraje. Večer a v noci byla nedostatečně pokryta signálem středovlnných a dlouhovlnných vysílačů valná část západní poloviny Čech, severních Čech a hlavní město Praha (vysílač Mělník byl v tu dobu používán pro vysílání do zahraničí a také docházelo k silné interferenci,) Nebyla také zabezpečena slyšitelnost na východním Slovensku, proto tady i v českých krajích (vyjma Severomoravského) byly nasazeny VKV vysílače.
Celostátní okruh Československo II: celé území českých krajů bylo postupně pokryto dobrým signálem, ale na Slovensku v důsledku prozatimního řešení distribuční sítě byl poslech nekvalitní. Zásadní řešení měla přinést výstavba radioreléové trasy.
Pro příští léta (počítalo se do roku 1970) nebylo možno očekávat zlepšení kvality přenosu na středních a dlouhých vlnách, naopak se očekávalo, že aplikací tzv. kodaňského plánu (rozdělení vln ve středovlnném a dlouhovlnném pásmu v Evropě také pro území Afriky) bude situace horší. Série čs. experimentů s cílem zlepšit poslechovou situaci zejména na synchronní síti byla prakticky paralyzována rostoucím rušením ze zahraničí (např. plovoucím „pirátským“ vysílačem Radio Caroline v roce 1966 na kmitočtu 1520 kHz).
Uvažovalo se tedy o rekonstrukci vysílače Mělník a zvýšení jeho výkonu na 300 kW, jakož i o úpravě vysílače Kostolany a některých dalších vysílačů na výkon 200 kW. S krátkými vlnami pro domácí vysílání nešlo vůbec počítat s ohledem na vlastnosti jejich šíření. Byly vyhrazeny výlučně pro čs. vysílání do zahraničí.
Příště budeme věnovat celý díl seriálu – k loňským osmdesátinám rozhlasového vysílání u nás – problematice událostí roku 1968.
Tento seriál čerpá z knihy Od mikrofonu k posluchačům – z osmi desetiletí českého rozhlasu, kterou napsal kolektiv autorů pod vedením Evy Ješutové. Publikaci v květnu 2003 vydal Český rozhlas.
