Potřeba technologie pro hudební plánování je stejně stará jako samotné hudební rozhlasové stanice. S příchodem cenově dostupných počítačů na konci 70. let minulého století dorazil i první software, který měl hudebním dramaturgům rádií usnadnit proces výběru skladeb při tvorbě playlistů, Selector. V druhém dílu si přiblížíme formátovou hodinu, rotace písní a samotnou tvorbu playlistu.
Formátová hodina
Zatímco hudba tvoří náplň vysílání rozhlasové stanice, bez možnosti struktury a dramaturgie by jakékoliv vysílání bylo jen shlukem písniček. Potřebujeme mechanismus, který nám umožní tok písniček nějakým způsobem strukturovat a řídit. Co tedy přesně může hudební šéf potřebovat:
• chce, aby každá hodina ráno začínala písní z kategorie 80. let
• chce, aby vedle sebe nešly písně z 60. a 90. let
• chce, aby za hodinu šly dvě písně ze 70. let
• po reklamě chce pustit výrazný song z 60. nebo 80. let
• v noci chce hrát méně 60. let a více 90. apod.
Přesně toto nabízí formátová hodina.
Formátová hodina není nic jiného než rozvrh (plán) jedné konkrétní (např. ranní) vysílací hodiny položku po položce tak, jak mají být řazeny do vysílání. Formátová hodina není playlist s konkrétními písničkami; je to opravdu jen vysílací schéma, „skelet“ na konkrétní čas. Zkusme navrhnout formátovou hodinu na ráno pro naši oldies stanici:
00:00 zprávy v celou
04:00 píseň – 80. léta
07:30 vstup moderátora
09:00 píseň – 60. léta
12:30 píseň – 70. léta
16:00 vstup moderátora – horoskop
17:30 píseň – 90. léta
21:00 píseň – 70. léta
24:30 reklamní blok
27:00 píseň – 60. léta
30:30 vstup moderátora – krátké zprávy
32:00 píseň – 80. léta
… a tak dále – předpokládaná délka formátové hodiny je vždy kolem 60 minut.
Tvorba playlistu
Ve chvíli, kdy měl hudební šéf archív rozdělený do kategorií a vytvořeny formátové hodiny na každý den po celý týden, mohl se s radostí pustit do tvorby playlistu. Před příchodem počítačů a Selectoru se playlist psal ručně na papír. Hotový playlist dále putoval do studia, tam se ke každému playlistu připravila hromádka cartridgí, které měly v danou hodinu hrát. Vraťme se však ještě na stůl hudebního šéfa a připomeňme si, že písničky máme „uloženy“ na kartičkách, které jsou uskladněny v přihrádkách, kdy každá přihrádka odpovídá jedné z našich hudebních kategorií. Podívejme se pod ruky našeho hudebního šéfa při tvorbě playlistu – řekněme, že se právě chystá udělat playlist na ranní vysílání:
1. podívá se na formátovou hodinu na ráno – vidíme, že první píseň po zprávách má být z kategorie 80. let
2. vybere první kartičku z kategorie 80’s a píseň zapíše do playlistu
3. kartička putuje na konec své přihrádky
4. dále podle formátové hodiny vidíme, že následuje píseň je z 60. let
5. opět vybírá první kartičku, tentokráte z kategorie 60’s a zapíše píseň do playlistu
6. kartička opět putuje na konec své přihrádky
7. a tak dále – hudební šéf pokračuje v tvorbě playlistu, dokud nedokončí přípravu vysílání na celý den. Konečně může jít domů!
Rotace
Z právě popsaného způsobu tvorby hudebních playlistů vyplývá jeden velmi důležitý okamžik: písničky, které chceme zařadit do vysílání čerpáme zepředu (v rozhlasové hantýrce spíše z „vrcholu“) právě plánované kategorie; použitou (tedy naplánovanou píseň) „shodíme“ na konec (na „dno“) kategorie. Tím se celá kategorie posune – píseň, která byla před chvílí na druhém místě je najednou první, která byla třetí je nyní druhá a tak dále. Mechanismu, kdy se písnička z vrcholu kategorie zařadí do vysílání a poté padá na dno kategorie se říká rotace. To proto, že písničky při zařazování do playlistu proplouvají, „rotují“ v rámci své kategorie. Po naplánování každá písnička vždy spadne na dno a čeká, až ji rotace zase protlačí na první pozici, aby mohla zase a zase a zase hrát. Tímto způsobem protékají vysíláním písně ze všech kategorií, které jsou použity na formátové hodině.
Rotace tedy vlastně určuje, jak často se ta která píseň opět vrátí do vysílání. Zároveň zaručuje, že písně v rámci stejné kategorie budou rovnoměrně zastoupeny (budou mít stejný podíl na vysílání – v rámci kategorie by se písničky měly otáčet stejně rychle). Platí tedy, že písničky ve stejné kategorii si jsou rovny. Čím více písniček v určité kategorii máme, tím déle trvá, než se píseň ze dna kategorie propracuje na vrchol, aby mohla být opět zařazena do vysílání. A naopak – čím méně písniček v kategorii máme, tím je obrátka rychlejší.
Totéž přirozeně platí i pro formátové hodiny: čím více jednu kategorii používáme na formátové hodině, tím rychleji se může kategorie otočit a tím častěji slyšíme jednu a tutéž píseň. Naopak, pokud určitou kategorii používáme minimálně, opětovný návrat písničky do vysílání může trvat delší dobu.
Abychom byli konkrétní: řekněme, že v kategorii 80’s máme 420 písniček. Předpokládejme, že kategorie 80’s hraje 3x za hodinu. To znamená, že libovolná písnička z této kategorie se vrátí do vysílání jednou za 140 hodin, to je jednou za 5 dní a 20 hodin. Takto často opravdu hraje píseň z kategorie 80’s na naší oldies stanici. Málokterý posluchač však vydrží svoji stanici poslouchat 24 hodin denně. Reálně tedy nehrozí, že by naši posluchači slyšeli stejnou 80’s písničku jednou za necelých 6 dní. Vzhledem k tomu, že průměrná doba poslechu rádia osciluje kolem tří hodin denně lze tak předpokládat, že píseň, která je zařazena do vysílání stanice jednou za 6 dní ve skutečnosti „trefí“ našeho posluchače za cca 8x delší dobu, čili jednou za 48 dní, čili měsíc a půl.
Politika = pravidla hry
Bylo by to krásné, kdyby bylo hudební plánování takto jednoduché. Problém nastal v okamžiku, kdy hudební dramaturg zjistil, že:
• zařadil vedle sebe písně od stejného interpreta
• má v ranním playlistu vedle sebe tři pomalé písně
• písnička, kterou zařadil do playlistu, hrála včera ve stejný čas
• v jedné hodině má pět českých písní a ve druhé žádnou
• právě udělal playlist, který má 96 minut (měl mít 60)
Podobných příkladů bychom mohli vymyslet desítky. Co s tím? Hudebnímu dramaturgovi nezbylo nic jiného, než začít všechny tyto konfliktní situace hlídat a v případě výskytu problému zasáhnout. Pokud tedy například zjistil, že se chystá zařadit do vysílání píseň od BEATLES, kteří ovšem hráli před deseti minutami, nechal BEATLES tam kde jsou (čili je nezařadil do playlistu – zůstali na vrcholu kategorie) a sáhl po další písničce v kategorii. Pokud vyhovovala, zařadil ji; pokud ne, ponořoval se hlouběji do kategorie při hledání perfektního songu. BEATLES si mezitím počkali, a až uplynula určitá doba – třeba dvě hodiny – mohl je konečně použít.
Právě jsme si ukázali jeden konkrétní příklad tzv. pravidla – separace interpreta. Takových pravidel lze vymyslet desítky; pár jsme si jich už ukázali výše. Každé pravidlo sleduje určitý aspekt plánování vysílání a posuzuje, zdali konkrétní situace je či není konfliktní. Asi si dnes umíte představit, že tvorba playlistu byla úmorný a nezáživný úkol, měl-li hudební šéf ctít hudební formátování stanice.
V posledním dílu srovnáme situaci dnes a výhled do budoucna.
