Pícha: Krizové vysílání je pro nás srdeční záležitost

radiotv22Udělat rozhovor s ředitelem ČRo 1 – Radiožurnálu Alexandrem Píchou je překvapivě snadné, snazší než se může zdát. Před vchodem hlavní budovy Českého rozhlasu na pražské Vinohradské 12 postává smíšená policejní hlídka – uniformovaný policajt a voják se samopalem. Uvnitř, ve vestibulu, pak stačí jen na informacích požádat o kontakt s někým ze stanice. Chvíli si telefonujete v rámci vnitřního okruhu s někým z domácí redakce, poté zahraniční, až nakonec se „probojujete“ až do sekretariátu ředitele.
Za dvacet minut jsem už jel do třetího patra pověstným výtahem, který je neustále v pohybu a vy musíte s předstihem naskočit a vyskočit. Sekretářka, která si pro mě přišla, ke zdejší atrakci poznamená, že tento typ výtahu EU zakazuje a tak bude fungovat jen do května příštího roku. Pak už otevírá dveře od kanceláře ředitele Radiožurnálu.
„Celá záležitost okolo úderu na Irák je pro mě hobby prioritou,“ přizná Pícha a téma je jasné: válečné zpravodajství.

Lze předpokládat, že rozhlas se na úder připravoval. Vědělo se, že bude. Jak se tedy Radiožurnál připravil?

Příprava není jednoduchá, protože celé to je o zvážení finančních možností. A pro nás největší otázkou bylo, kdy tam poslat ty lidi, abychom je tam zbytečně nedrželi. Využili jsme možnosti, že Pavla Jazairiová má dobré kontakty v Iráku. U ní navíc byla výhoda, že její syn dělá v České televizi, takže jeli spolu. Naštěstí máme trvale na Blízkém východě zpravodaje Mirka Janeva, který je tedy jenom na půl naším zaměstnancem, protože se věnuje vědecké práci. A samozřejmě do Kuvajtu jsme poslali Víta Pohanku. Ale nejvíce šlo o to, načasovat to tak, kdy je tam poslat, protože každý den stojí velké diety. V uvozovkách naštěstí nyní máme prořídlou zahraniční redakci. Tak jsme za leden a únor nemohli utratit tolik peněz a peníze jsme na to měli.

Věnujme se více samotnému programu Radiožurnálu…

K programu se dá říci třeba to, když jsem začal u těch peněz, že jsme měli na pohotovosti překladatelku. Když ve svém prvním projevu Bush promluvil, překladatelka byla tady, takže jsme ve dvě hodiny vysílali simultánně. Když jsme se dozvěděli, že Bush promluví ještě po čtvrté hodině, kdy došlo k útoku, tak se nám nepodařilo hned překladatelku přivézt, i když bydlí tady na Vinohradech. Spala oblečená, ale taxík zrovna měl zpoždění. Nakonec jsme ji tedy přivezli později. Nicméně jsme rozhodli na poslední chvíli, že kolega Jiří Hošek ze zahraniční redakce, přestože není profesionální překladatel a už vůbec ne simultánně, to vezme. Se zpocenou košilí překládal a myslím, že dobře.

Kolik lidí tu noc tady bylo?

Ještě se na chvilku vrátím k přípravě. To o čem jsem se už zmínil, tak to jsou věci, které jsme připravovali dopředu. Celá stanice je zařízena na to, že kdykoliv a cokoliv řeknete lze změnit, takže zas tak velké přípravy na nějaké změny nejsou.
Co se týče newsroomu, tak v noci je tady zprávař, je tady služba domácí redakce a zahraniční redakce. V tu noc jsme ke každému přidali ještě jednoho. Takže tady byli dva z domácí redakce, dva ze zahraniční redakce a samozřejmě zprávař. Na tu kritickou noc, protože jsme už věděli, že vyprší ultimátum, tak jsem tu byl i já a spal jem tady. Jinak moderoval Pavel Kudrna a ráno podle plánu Jakub Železný.

Jan Pokorný měl moderovat dopolední Radiožurnál nebo si to vzal operativně na starost?

Neměl moderovat, ale protože je to všechno nás všech tak trochu srdeční záležitost a také na takovéto příležitosti si beru nejlepšího moderátora, takže jsme se tak domluvili.

Jak to bylo s přepnutím nočního Radiožurnálu na Prahu a Vltavu?

V prvním momentu jsme vysílali blesk na Praze i Vltavě. A co bude dál, to bylo na zvážení. Samozřejmě měli jsme připravený harmonogram, že já jsem řekl programovému řediteli, on si vzal na starost všechny regionální stanice a já jsem si vzal tady Prahu. Zaběhl jsem na ČRo2 a ČRo3 a dohodl jsem se s nimi, že Praha vzala celé naše vysílání. Takže ta přebírala už projev Bushe. U Vltavy to bylo trochu složitější. Když nastal útok, trochu jsem váhal, zda kvůli tomu rušit koncert. Řekl jsem si, že ne, takže tam jsme počkali. Když to program umožňoval, tak jsme to přepínali. Praze jsem nařídil, protože jsem zástupcem programového ředitele, že nás má brát do pěti hodin, ale protože jsme nestačili obstarávat dvě stanice a zpravodajové pořád telefonovali, tak se to protáhlo až do půl šesté.

Neměl jste pocit, že by bylo vhodnější nezasahovat do programu Prahy a Vltavy. Nechat jim svůj program a jejich posluchače nerušit útokem na Bagdád?

V tomhle případě, když je to významem největší válka od Vietnamu, tak ne. Cítil jsem potřebu o tom informovat i na Praze, Vltavě a regionálních studiích. O takhle závažné věci jsme byli přesvědčeni, že je dobré vysílat na všech okruzích Českého rozhlasu. A také je to i kvůli tomu, že není žádný technický způsob jak Pohanku nebo Janeva „rozpojit“ a jak jim umožnit živé vstupy na všechny stanice.

Nyní už to máme tak, že když to „povolilo“ tak dáváme avízo prostřednictvím našeho redakčního systému všem stanicím, kdy máme živé vstupy a je to na zvážení těch stanic jestli si ten vstup nahrají, nebo napíchnou či objednají vstup sami pro sebe.

Kam směřuje Radiožurnál, neuvažujete třeba o zrušení hudby?

Radiožurnál směřuje k tomu, že to bude all news radio. Co se týče té hudby, tak základní problém je ten, že Český rozhlas nemá VKV frekvence, aby mohl mít stanice typu E3 nebo Bayern 3, jako mají ostatní veřejnoprávní rozhlasy. V momentě, když bychom tu hudbu dali pryč, tak budeme mít poslechovost měřitelnou s jinými rozhlasy. Nebylo by seriozní srovnávat s BBC u nás, protože vysílá převážně anglicky a nemá úplné pokrytí. Nicméně BBC má poslechovost kolem 10-15 tisíc posluchačů celkem. Když to ale srovnáme třeba s bavorským BR5 Aktuell, což je sousední all news radio a Bavorsko je zhruba stejně velké jako Česká republika a veřejnoprávní rozhlas je tam úspěšnější, protože má asi půlku trhu, tak to rádio má stejně poslechovost kolem 3%. A to v současné situaci, kdy nemáme stanici, která by byla tahounem, si nemůžeme dovolit.
Hudba je součástí našeho vysílání a já jsem k tomu zaujal takový postoj a i tak jsem to zadal, že hudbu budeme vyřazovat skutečně v případě, že budeme mít novou věc a bude o čem informovat. Ale v situaci, kdybychom museli něco opakovat to co jsme vysílali před deseti minutami, což běžně dělá CNN nebo i další stanice, jenom proto, abychom fundamentalisticky vyřadili hudbu, tak to se nedělá. V ten den prvního útoku jsme vysílali odhadem jednu, maximálně dvě písničky za půl hodiny.

Zpět k válečnému zpravodajství. Kolik zhruba stojí vůbec telefonický kontakt zpravodaje s rozhlasem v Praze?

Je to poměrně drahé. U satelitního telefonu vyjde minuta na 100-110 korun. Musím říci, že sám vím, když jsem byl v Pákistánu, tak jsem tam měl Paegas a minuta stála asi 98 Kč. Takže satelitní telefon a GSM telefon se v tomto moc neliší. Český rozhlas má dva satelity, jeden satelit má s sebou Pohanka a druhý Jazairiová. A Janev satelitní telefon nemá, ten může telefonovat normálně.

Jak je to s pobytem zpravodajů. Jsou tam „na vlastní pěst“?

Částečně „na vlastní pěst“ je tam Mirek Janev, protože nemůže mít dlouhodobě na Blízkém východě vlastního zpravodaje. Český rozhlas má pět svých stálých zpravodajů – Rusko, USA, Německo, Polsko a Brusel. A na tom Blízkém východě, to je otázka. Jeden zahraniční post se vším všudy vyjde na 3 miliony korun ročně. A o tom Blízkém východě přemýšlíme. Nechce se mi redukovat některé z těch stávajících míst. Dost často se diskutuje Polsko. Ale já se domnívám, že právě Polsko je nejvýznamnější postkomunistická země, třeba také jako strategický partner Západu při začleňování do euroatlantických struktur. Takže to Polsko chci držet. Na druhou stranu ten Blízký východ chceme, využíváme toho, v tomto případě sám Mirek Janev navrhl, že tam má sám studijní pobyt, píše vědecké práce a je to v jeho zájmu. Takže bude na půl úvazek, protože když se v té oblasti nic neděje, zahraniční zpravodajové mají 100 příspěvků za měsíc (3 příspěvky na den), tak by se tolik zpráv neuživilo.
Ale v této situaci, kdy je tady krize, ten úvazek neplatí. V ten moment Mirkovi poukážeme peníze, zařizujeme mu zahraniční cestu a zvýším mu plat na tolik, že přestože má smlouvu na půl úvazek, tak dostane na odměnách jako kdyby byl naším kmenovým zaměstnancem.

A jak je to s Pavlou Jazairiovou?

Ta byla naší zaměstnankyní, odešla na externo, ale nyní jsme ji zpět vzali jako zaměstnance, protože by byly velké problémy s akreditací. Nejen, že mohou vystupovat jako zaměstnanci Českého rozhlasu, ale je to i jednodušší s cestováním. Protože když jste externista, tak nejprve byste musel ty peníze do toho investovat sám. Jakmile my ty příspěvky odvysíláme, pak je můžeme zaplatit. Zatímco jste zaměstnanec, tak si můžete vzít zálohu a normální požitky. A pro rozhlas to zase takový rozdíl v nákladech není, protože jsou to pro něj započitatelné položky.
Co se týče Víta Pohanky, ten je kmenovým zaměstnancem a byl tam vyslán. To ale dnes platí i u Pavly. Ta přišla s tím, že má kontakty v Iráku a Kurdistánu. My jsme sháněli jak se dostat do Iráku a nepodařilo se nám získat vízum jako Michalovi Kubalovi z ČT. Navíc my tedy považujeme Michala za zpravodaje veřejnoprávního média, takže s ním děláme rozhovory a zpravodajství také. On je tedy vlastně čtvrtým zpravodajem v oblasti. A já jsem prostě držel ten penězovod…

Prozradíte, jak se připravuje zpravodajství pro Radiožurnál?

U nás to je tak, že máme moderátora, který dává dohromady celé vysílání. Potom když se něco stane třeba v ekonomické oblasti, tak sem nastoupí ekonomický redaktor a dělá mu partnera. Co se týče toho čtvrtka, tak sem Jiří Hošek, vedoucí zahraniční redakce, přišel jako garant celého zahraničního servisu. Ono to tak bývá skoro vždycky. Třeba při povodních jsme také vytvořili model, kteří lidé zde mají být, ale stejně narážíte na lidi, kteří vykukují a ptají se vás: Hele, slyším v rádiu, že se něco děje, co mám dělat? Takže vy v tu chvíli spíš potřebujete uhlídat, aby si tady lidi nelezli po hlavách nebo nedělali nějakou práci dvakrát. Třeba i ten den prvního útoku sem přišla půlka lidí, s kterými jsme nepočítali.

Vycházeli jste při plánování vysílání z letošního konfliktu ze zkušeností války v Afghánistánu? Tam to přece jen bylo více nečekané a vysílání operativní.

Tam jsme využili toho, že jsme dostali nabídku z Epicentra, od Štětiny a Procházkové, že tam budou na místě. To byla úplně stejná situace, kdy jsem zvažoval, kdy k tomu dojde. Proto jsem také jel do Pákistánu jako zpravodaj a hodně se to vleklo. Odhadovat, kdy ten úder přijde, bylo těžké. A ty peníze jsme do toho už museli investovat. Pátrali jsme tedy, koho bychom mohli využít. Se Štětinou jsme spolupracovali mnohokrát a tady se vyskytla možnost, že tam jel za peníze České televize, pro kterou točil dokumentární film. My jsme Epicentru na oplátku zapůjčili satelitní telefon a čekali jsme, až to spadne. Když to vypuklo, tak nám zpravodajství dodávali oni a nakonec jsme tam ještě poslali Petra Vavroušku a Roberta Mikuláše.

Mám pocit, že při každém vysílání věnujete válce nejvíce prostoru první den a potom jakoby na ní zapomínáte. Informujete o ní méně a v delších intervalech. Je to jen můj pocit, nebo to tak je?

My o tom informujeme stejně jako jiná média. Rozdíl je v tom, že je nutné porovnávat nás s českými rádii a ne třeba se CNN nebo BBC World service. Je důležité jak na to reagovat. V první moment se nejdříve zjišťuje, že je útok, jak na něj všichni ostatní zareagují, co se děje v místě atd. Ten příděl informací prostě je. S postupem času se na to musíme dívat jinak. Když to přeženu a měl bych informovat, že je další nálet a další a další, tak ta přidaná hodnota informace není. Když by třeba Iráčané použili chemické zbraně, tak zase je to nová zásadní informace, závažný fakt. A v tu chvíli Radiožurnál nastoupí a bude se chovat stejně, jako v první den útoku. Když opět to nebude mít takovou informační hodnotu, polevíme.

Na závěr se ještě zeptám, jakým stylem jste se rozhodli o této válce informovat. Že se nás to vlastně netýká, to je konflikt USA+Británie versus Irák, nebo že jsme na straně Spojenců?

Začnu trochu obecně. U nás dovolím sportovnímu komentátorovi fandit, který komentuje hokejové utkání české reprezentace. Ale jinak, jak to máme v tom sloganu Vysíláme obraz světa jaký je. Kdybych to měl přirovnat k americkým médiím, tak obecně západní informují neutrálně. V případě války do toho vstupuje něco jiného – cenzura. A v tomto případě, když CNN nebo BBC něco neodvysílá, tak to není obraz toho, že fandí, ale je to z toho důvodu, že jim vojenské zdroje neumožní odvysílat něco, co by poškodilo zájmy státu. Zpět k americkým médiím. Když byla aféra Watergate, tak nikdo nezažaloval ty novináře, kteří zjistili závažné informace o válce ve Vietnamu. Šlo se po těch lidech na ministerstvu, kteří umožnili únik. Musím říci, že americká média nejedou v propagandě, navíc to nejsou státní média. Je pravda, že něco neodvysílají, a to se jedná o informace, které by se dostali do rukou Iráku a znamenaly by ohrožení jejich vojáků. A to chápu. Takovou cenzuru bych na Radiožurnálu zavedl také v tom případě, kdyby Česká republika byla ve válce. Sám bych zavedl cenzuru na informace, které by mohly ohrozit postup české armády.

Kromě tohoto momentu jsem přesvědčen o tom, že veřejné médium nesmí nikomu fandit a podle mě by nemělo ani komentovat a mělo by vysílat co nejvíc informací a názorů, tak aby si posluchač udělal obraz sám. Máme ankety na webu, máme lidi co telefonují do vysílání, máme stoupence všech směrů a děláme to vyváženě. Jsem o tom přesvědčený a snažíme se to tak mixovat. Na druhou stranu uznávám, že to pro někoho může vyjít proamericky. Když dáváme ty informace půl na půl, tak to nemusí vyhovovat většině národa, která je proti této válce. My nemícháme názory tak, že bych se podíval na rating, který říká, že kolem 65% lidí nesouhlasí a úměrně tomu přizpůsobil vysílání. Řekl bych, že tohle je trošku jiný postup než uplatňuje Nova, u které mi trochu připadá, že se podívá jaký je ten rating názorů ve státě a podle toho namíchá vyznění příspěvků.

Autor článku:

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte .