Stanice vysílající opery, zprávy, zábavné pořady, naučné programy. To dnes nabízí internet a digitalizace. Nejde ale o žádnou převratnou novinku. Přímé přenosy z oper a další pořady nabízela kabelová rádia už v 19. století! Málokdo asi tuší, že už v roce 1881 se ve stereu přenášely v Paříži opery v přímém přenosu. Sloužily k tomu speciálně upravené telefony. Stanice, které tehdy vznikly na řadě míst Evropy, se pak ve dvacátých letech dvacátého století jen jednoduše přesunuly z telefoních rozvodů na středovlnné vysílače. Nejdéle vydržely „on cable“ v Budapešti.
Stereofónní přenos opery
První operní představení mohli pomocí kabelového rozvodu vyslechnout posluchači na výstavě Expo v roce 1881 v Paříži. Užaslí návštěvníci tady měli možnost si prohlédnout osm ukázkových bytů, které byly maximálně elektrifikované. Na elektřinu bylo vybavení kuchyně i měřič výsledků v biliáru v herním salonku. Největší pozornost tehdy ale vzbudilo zařízení umožňující poslouchat přímé přenosy z opery.
Tento systém slavnostně uvedl do provozu francouzský prezident Jules Grévy. Strůjcem byl čtyřicetiletý inženýr Clément Ader. Ten, kromě toho že se věnoval konstrukci letadel, v roce 1878 vylepšil Bellův telefon a v roce 1880 zavedl telefonní linky v Paříži. O rok později využil telefonní síť pro přenos opery. Důmyslný systém mikrofonů umístěných před jevištěm umožnil vytvoření stereofonního zvuku. Dvoukanálový zvuk pak po telefonních linkách doputoval až do přijímače se dvěma sluchátky. Opera byla od výstaviště vzdálena dva kilometry. Tento zajímavý vynález si nenechal uniknout ani spisovatel Victor Hugo. Ten si 11. listopadu 1881 poznamenal, že to byl příjemný zážitek. Na komerční využití ale čekal théâtrophone ve francouzské metropoli devět let.
Kabelový přenos zvuku, programů byl ale na světě. V roce 1884 si nechal spojení s operou zavést portugalský král Luís I. Představení si tak mohl vychutnávat i když nemohl být v opeře přítomen osobně. Ředitel společnosti Edison Gower Bell Company, který byl za montáž odpovědný, dostal později vojenský řád. V ten samý rok se technologie théâtrophone dostala i do Belgie. V Lisabonu se tato služba stala dostupnou roku 1885. Ve švédském Stockholmu si přenos z opery odbyl premiéru v květnu 1887. Pak následovaly už ale komerčně využité sítě v Paříži, Londýně, Budapešti, Římě a americkém Newarku.
Mikrofony v podlaze opery byly napojené na kabely, které vedly pařížskou kanalizací na výstaviště, kde se tento objev v roce 1881 předváděl. Časopis Scientific American popsal přenos tak, že se hlas zpěváků a nástrojů v mysli posluchače rozdělí na dvě poloviny a tak není složité poznat, kdy zpívá která část sboru. Šlo o historicky první stereofonní přenos zvuku. Deník New York Times tehdy prorokoval kabelovému vysílání velkou budoucnost. Psal, že telefonní linky budou běžně sloužit k přenosům zábavných pořadů, kázání oblíbených knězů, italských oper nebo informací z Kongresu. Američani dokonce vyzkoušeli přenos hudby z Filadelfie do Washingtonu.
Zavedení placeného vysílání
V roce 1890 došlo na komerční využití v Paříži. Společnost Compagnie du Théâtrophone nabízela předplatitelům divadelní a operní představení a v pravidelných intervalech i zprávy z novin. Za roční poplatek 180 franků dostal předplatitel telefon, sluchátka a přístroj, kterým si mohl vybírat určitá představení. 180 franků tehdy stál tříměsíční nájem v luxusním bytě. Nešlo tedy o nijak levnou záležitost. Za každé představení se totiž platilo dalších 15 franků. Pro méně majetné byly určené automaty v hotelech, kavárnách, klubech a na dalších místech, kde si za 50 centimů mohl každý na pět minut teatrofon vyzkoušet. Mezi pravidelné posluchače patřil i spisovatel Marcel Proust. Ten si službu předplatil v roce 1911. Byl upoutaný na lůžko a poslechem si prokládal práci na svém díle Hledání ztraceného času. Vysílání bylo tehdy přínosem pro nemocné, kteří se tak dostali k dění ve světě okolo sebe, pokud na to ovšem měli prostředky
Služba se musela vypořádat s řadou technických problémů. Zesilovače byly ještě v počátcích a tak měl signál často velmi špatnou kvalitu. Aby se omezil vliv vibrací z nástrojů, zavěšovaly se mikrofony na gumové pásy. Jeden z prvních technických manuálů zakazoval věšet mikrofony do blízkosti bubnů nebo trombonu. V průběhu let se samozřejmě technika zdokonalovala. V Paříží tato služba fungovala i v dobách, kdy už se zvuk šířil éterem. Přenos na středních vlnách byl pro milovníky hudby krokem zpět. Nebyl totiž stereofonní. I tak ale bezdrátový přenos službu teatrofon vytlačil. V Paříži zanikla v roce 1932.
V roce 1893 zavedl vynálezce pocházející z řad transylvánské šlechty Tivadar Puskás v Budapešti službu Telefon Hírmondó. Puskás býval spolupracovníkem Thomase Edisona. Technologii si nechal v roce 1892 patentovat u rakousko-uherského patentního úřadu. První vysílání se ozvalo 15. února 1893. Prvních šedesát předplatitelů tak mohlo slyšet: „Zdravíme obyvatele Budapešti. Zdravíme je neobvyklým způsobem, kterým se na svoji vítěznou cestu světem vydává telefonní vysílání.“
Pokusy o zpravodajské médium v Maďarsku
Teprve po dvou týdnech požádal Puskás vládu o povolení provozovat své telefonní noviny. Chtěl získat výhradní povolení na pět let. Tiskový zákon tehdy s takovýmto vynálezem nepočítal a úřady byly velice obezřetné. Uvědomovaly si, že se Telefon Hírmondó může stát silným nástrojem, protože dokáže rychle šířit informace. Povolení Puskás získal za podmínky, že všechny vysílané zprávy sepíše a podepsané manažerem a hlasatelem zašle třikrát denně na příslušná ministerstva a na budapešťskou policii.
Tivadar Puskás měsíc po začátku vysílání zemřel. Firmu převzal jeho bratr Albert. Ten ji zvětšil, přeměnil na akciovou společnost a zmodernizoval. Zpočátku firma neměla vlastní rozvody. Postupně si ale vybudovala síť nezávislou na telefonních linkách. Z 69 kilometrů se vedení prodloužilo na 599 km v roce 1901 a 1 800 km v roce 1907. Z opery vedly linky do centrály, kde byly patentované zesilovače a odtud putoval signál dál pomocí dalšího patentovaného zařízení k příjemcům.
Telefon Hírmondó fungoval i jako zpravodajské médium. Ostatně slovo Hírmondó se do angličtiny překládá jako Herald. Pracovalo zde 150 až 180 lidí. Vysílání začínalo časovým znamením v devět dopoledne. Vysílaly se zprávy, sport, pořady o kultuře, přehled tisku, zprávy z burzy, parlamentu ale také o módě. Odpoledne nechyběla ani předpověď počasí. Večer se hrála opera, v přestávce se dočkali ti, co čekali na burzovní informace z New Yorku, Frankfurtu, Paříže, Londýna a dalších světových center. Jinak přes den se vysílalo několik zpravodajských bulletinů a každou hodinu krátké zprávy. Kulturní složku tvořily kromě přenosů z oper a divadel i četba, poezie, přednášky a kurzy angličtiny, italštiny a francouzštiny.
V roce 1930 počet předplatitelů překročil 90 tisíc
Není proto divu, že stoupal počet předplatitelů. Z počátečních 60 se během roku zvedl na 700, v dalším roce jich už bylo 4 915, roku 1899 stoupl počet na 7 629, pak nastal trochu pokles na cca 6 200 a v roce 1907 jich bylo 15 000. V roce 1930 už bylo mnohem širší portfolio služeb a počet předplatitelů překročil 90 tisíc. Rádio po kabelu poslouchali členové kabinetu, císař, starosta Budapešti a především inteligence. Rádio bylo zavedené i do hotelů, čekáren lékařů, kadeřnictví, kaváren a restaurací.
V roce 1901 se náklady na provoz pohybovaly měsíčně mezi devíti až deseti tisíci forintů. Roční předplatné vyšlo na 18 forintů. Získat přístroj pro příjem znamenalo podepsat smlouvu minimálně na rok. Za 18 forintů se tehdy dalo koupit například 10 kg cukru. Částku proto nemusel klient zaplatit na jednou, ale mohl si ji rozložit do tří splátek. Dalším zdrojem příjmu byla reklama. Ta se vkládala mezi zajímavé zprávy, aby jí posluchači věnovali co nejvíc pozornosti. Jeden dvanáctivteřinový spot tehdy přišel na jeden forint.
Prvního prosince 1925 se začal program šířit i terestricky. Vysílaní probíhalo současně jak v éteru tak po kabelu. Kabelové vysílání zaniklo v Budapešti definitivně během války, kdy byly rozvody poškozeny. Licenci na technologii se podařilo prodat například do Říma, kde v roce 1910 vzniklo l´Araldo telefonico. Během první světové války bylo vysílání přerušeno. Provoz obnovili až v roce 1922 pod jménem Fonogiornale. To se za krátko změnilo na Radioaraldo a místo telefonních rozvodů se začalo využívat pozemních vysílačů. Postupně tak vznikla dnes známí instituce RAI. Když prodejce reklamy novin New York Herald M.M. Gillam přijel do Maďarska a objevil zde službu novin po drátě, zažádal hned o práva pro Ameriku. Tady se ale vynálezu moc nedařilo. V letech 1911 až 12 se vysílalo v Newarku.
Kabelové vysíláni ustoupilo bezdrátovému přenosu
Ve Velké Británii fungovala v letech 1895 až 1926 služba Electrophone. Ta svým posluchačům nabízela divadelní a hudební programy, v neděli i bohoslužby. Mikrofony byly zabudované například ve falešné bibli, kterou měl farář na řečnickém pultíku. První ukázka této technologie se v londýnském Crystal Palace konala už v roce 1892. Za deset liber ročně si rodina mohla půjčit speciální stůl vybavený sluchátky pro několik lidí na jednou. Mezi osmi sty předplatiteli byla na přelomu století i královna Viktorie. Ve čtvrti Soho zřídili salon pro veřejný poslech a pro nejméně majetné tu byly automaty podobné těm, co měli v Paříži.
K zániku přispěl rozvoj bezdrátového vysílání a také fonografů, které umožňovali posluchačům zahrát to, co si právě přáli. Novému vynálezu ale nepřáli všichni. Umělci se obávali, že se divadla časem vyprázdní, časopisy se posluchačům kabelového rozhlasu posmívali, že zleniví a oslepnou. Giuseppe Verdi dokonce v roce 1899 žaloval belgickou telefonní společnost za to, že bez svolení vysílala jeho operu Rigoletto.
