Když dva kasají totéž …

… nemusí to být vždy totéž. Respektive nemusí to být vždy o tomtéž. Přijde na to, o co komu v rámci toho kasání jde. Poslední dobou je v tuzemských televizních a okolních kruzích (v souvislosti s digitalizací vysílání) snad nejskloňovanějším slovem právní terminus technicus „kasační stížnost“. A to zejména v souvislosti s diskusemi o odkladu či zablokování procesu digitalizace televizního vysílání via DVB-T.

Obvykle jde v těchto diskusích o to, zda a na jak dlouho podané kasační stížnosti zablokovaly digitalizační proces. Mluví se v té souvislosti i o patu (podobě jako v té současné politice). A jak jde čas, některé nuance splývají na úkor přehlednosti (podobně jako v té současné politice). Nicméně přesto, že jednomu kasačnímu stěžovateli o odklad či zablokování řečeného procesu digitalizace jít může, tak na druhé straně jinému (či jiným kasačním stěžovatelům) o zablokování téhož jít nemusí. Ba právě naopak. Leč o tom až posléze. Pro dnešek se pokusme vnést trochu jasno do základních pojmů a některých základních souvislostí.


Ve smyslu příslušných ustanovení platné právní úpravy lze v podstatě vycházet ze základního principu, a to že kasační stížnost nemá v zásadě apriori odkladný účinek. V předmětných věcech tu rozhodnutí soudu – v daném případě Městského soudu v Praze – (jakožto ze zákona prvoinstančního a zároveň sui generis jednoinstančního rozhodce) je svým vyhlášením a doručením jeho písemného vyhotovení pravomocné a vykonatelné. Taková věc je tedy poté ve své podstatě pravomocně rozhodnuta. Z toho by pak např. v určité části celé diskutované problematiky mohlo vyplynout, že RRTV by poté už nutně nemusela čekat na případná další soudní rozhodnutí (např. o zmíněných kasačních stížnostech ve všech případech), a že by tedy mohla v „novém“ licenčním řízení pokračovat a licence k vysílání cestou DVB-T znovu udělit. V této fázi je třeba mít na zřeteli, že tato úvaha se pohybuje ve shora zdůrazněných základních intencích a nezahrnuje tedy další související problémy, (jako např. okruh a počet subjektů nového licenčního řízení, apod.), jejichž řešení je však možné také na základě uvedených principů.


Podle ust. § 73 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, (s.ř.s.), podání žaloby nemá odkladný účinek, pokud tento (tj. s.ř.s.) nebo zvláštní zákon nestanoví jinak. Přičemž podle odst. 2 cit. ust. pak soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nenahraditelnou újmu, přiznání odkladného účinku se nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a není v rozporu s veřejným zájmem.


Obdobně zákonodárce konstruuje režim odkladného účinku také právě u (nyní tak velmi „módního“ a ostře sledovaného) institutu kasační stížnosti v ust. § 107 s.ř.s., kde také expressis verbis znovu praví, že kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 4 se užije přiměřeně. A pro úplnost je tomu podobně opět i v případě zákonné konstrukce odkladného účinku návrhu podle ust. § 117 odst. 1 s.ř.s.
  
Jelikož v rámci této naší malé úvahy momentálně pozitivně s jistotou nevíme, zda některý z kasačních stěžovatelů ve své podané kasační stížnosti úspěšně požaduje, aby Nejvyšší správní soud v Brně v této jeho stížnosti odkladný účinek přiznal, je možno v rámci této malé teoretické úvahy mít za to, že RRTV by ze zákona mohla presumovat, že se tak nestalo, a to až do doby, než by jí byl soudem sdělen opak (tj. doručeno usnesení o tom, že NSS takový odkladný účinek této kasační stížnosti přiznal). Do té doby by RRTV mohla postupovat v pozitivním smyslu tak, že tu takový výrok není a mohla by tedy v řízení dále konat. Takovouto teoretickou úvahu tedy asi nelze zcela jednoznačně vyloučit.


Dále pak nejen per analogiam legis (ust. § 73 odst. 2 cit. zák.) lze v případě takovéto teoretické úvahy odhadovat, že NSS by takovému požadavku kasačního stěžovatele nemusel vyhovět, protože takový požadavek by mohl být také v rozporu s veřejným zájmem (neboť včasné zahájení digitálního vysílání cestou DVB-T a v důsledku toho i rozšíření zdravého konkurenčního prostředí na tuzemském televizním trhu je zcela evidentně i ve veřejném zájmu – jak v řečené široké diskusi opakovaně dnes a denně zaznívá, a to jak z řad odborné, tak i obecné veřejnosti). Dále by takovému návrhu na odkladný účinek takové kasační stížnosti nemusel NSS vyhovět také z druhého zákonného důvodu, a to proto, že by se v daném konkrétním případě právě takovýto odkladný účinek mohl nepřiměřeným způsobem dotknout i práv třetích osob (a nota bene práv nabytých bona fide) – tj. i práv oněch šesti nových TV provozovatelů, kteří obdrželi od RRTV licence k vysílání cestou DVB-T.


V případě, že by NSS i přesto takový odkladný účinek přiznal, nemuselo by to být na celou dobu řízení, protože NSS by podle ust. § 73 odst. 4 s.ř.s. mohl i bez návrhu zrušit své usnesení o přiznání odkladného účinku, a to v tom případě, ukáže-li se v průběhu řízení, že pro přiznání odkladného účinku nebyly důvody, a nebo, že tyto důvody mezitím odpadly.


Jak se tedy v daných podmínkách onoho tzv. „digitálního patu“ z dikce některých zákonných ustanovení v některých souvislostech jeví, nemuselo by to být s tím zablokováním v důsledku podaných kasačních stížností zase až tak horké. Alespoň v případě některých z celé té řady podaných kasačních stížností. A protože jsem byl serverem radiotv.cz vyzván, abych na jeho stránky psal více i o této problematice, je možné, že se třeba příště konkrétněji vrátíme i k tomu. 

Autor článku:

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte .