Válka o Novu 12. díl – Hanušova Rada

radiotv-archiv139. července 1994 byla zvolena nová Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Jejím předsedou se posléze na necelý měsíc (od 11. srpna do 5. září 1994) stal bývalý ministr kultury a místopředseda KDU-ČSL Jindřich Kabát. Ale Kabát, který se předtím stáhl z politiky, protože na to neměl náturu, sám shledal, že se nechal zvolit něčím, čím vlastně vůbec být nechce, a na funkci předsedy rezignoval. Zůstal řadovým členem. Až do 31. srpna 1998, kdy na členství v Radě předčasně rezignoval úplně. Musím říct, že Jindřicha jsem sice za předsedu nevolil, ale dodnes ho mám rád a vážím si ho, protože to je noblesní člověk, se kterým je navíc obrovská legrace.

Sledoval jsem později jeho problémy, když u soudu čelil obvinění z dob ministrování, že prý v rozporu se zákonem naložil s několika pražskými historickými domy. Občas jsem mu proto zavolal, abych ho povzbudil. Přestože si byl vždycky stoprocentně jist, že se ničeho protizákonného nedopustil – a soud to nakonec potvrdil –, měl z toho vždycky očividnou radost. Bylo to poprvé a naposledy, co KDU-ČSL do Rady nominovala někoho „normálního“. Pro politiku ale stavěný vážně nebyl. Poslance neměl rád jako ministr, bál se jejich agresivity, a ani jako radní do Poslanecké sněmovny raději nechodil. 

 

Na postu předsedy ho 22. září 1994 vystřídal Bohuslav Hanuš, jeden z trojice znovuzvolených „starých“ radních. A právě přítomnost těchhle tří, Hanuše, Josefíka a Tomka, novou Radu vždycky poněkud limitovala v razanci, se kterou plnila „zadání“ Sněmovny, se kterým byla zvolena, totiž napravit věci, kvůli kterým byla předchozí Korteho Rada odvolána. Problém byl v tom, že tihle tři nějaké pochybení Korteho Rady nikdy nepřipouštěli a její odvolání vždy považovali za nespravedlivé a politicky motivované. Musím se přiznat, že jsem je vždycky podezříval, že jejich motivací je něco skrývat. A není žádným tajemstvím, že jsme proto spolu měli celou řadu konfliktů. Teprve s odstupem času a s daleko hlubší znalostí všech dějů spojených s Novou připouštím, že jejich motivace asi byla jiná. Nebyli prostě ochotni ani náznakem připustit, že by jejich rozhodování a hlasování v odvolané Radě mělo jakýkoli temný podtext. Oni prostě byli jen hozeni do nikým neprobádaných vod mediální regulace a plavali, jak uměli.

 

Ačkoli naše vztahy se „starým pánem“ Boganem Hanušem měly po celou dobu jeho předsedování podobu v horším případě otevřené války a v lepších obdobích ozbrojeného míru, s odstupem času musím konstatovat, že to byl nejlepší předseda, jakého jsem za devět let v Radě zažil. A také jsem mu to později řekl. Myslím, že měl docela radost. Jednání, třebaže občas bývalo konfliktní, mělo švih a nevedly se zbytečné řeči. Zasedání Rady někdy končilo krátce po poledni. O tom se později (i dnes), v éře bezuzdného tlachání na několikadenních zasedáních, mohlo (a může) Radě jenom snít. „A šmidra“, řekl by starý pán.

 

Pepa Josefík přišel z olomouckého divadla. Ač psycholog, před listopadem 1989 tam byl kulisákem. Po Listopadu si ho zvolili ředitelem. Byl to právě on, kdo dal z divadla výpověď Pavlu Dostálovi. Na pozdějších vztazích budoucího poslance s Radou to nemohlo nezanechat následky. Zvláště když pak Josefík po třech letech Hanuše vystřídal v předsednickém křesle.

 

Olda Tomek byl profesí historik a v Radě jakési Josefíkovo dvojče. Názorové i hlasovací. I on byl krátce předsedou, ovšem nikoli v naší, nýbrž v té předchozí odvolané Radě, když nahradil Daniela Korteho. Mým vztahům s trojicí Hanuš, Josefík, Tomek příliš nepřidala ani volba místopředsedů Rady 9. ledna 1996. Panoval všeobecný konsensus, že dvěma místopředsedy budou dr. Hůlová a dr. Musil. Aby mohl být místopředsedou i dr. Tomek, prosadili si tihle tři ještě funkci třetího místopředsedy. Jenže namísto Tomka ostatní členové Rady zvolili raději mě. I s úroky mi to Josefík a spol. vrátí o tři roky později.

 

Márinka Hakenová je dcerou slavného pěvce a profesí dramaturgyně. Ani nevím, který vítr ji do Rady vlastně zavál. Taková dobrá duše, která svojí dobrotou někdy dokázala nadělat pěknou paseku. Jednou na sebe neprozřetelně prozradila, že o tom, jak bude hlasovat, se někdy rozhoduje v poslední vteřině. Někdy jsme z toho bývali na mrtvici. Ti, co chtěli, aby zvedla ruku pro, i ti, co chtěli, aby byla proti. Jejím přítelem byl v té době slavný režisér Lordan Zafranovič. Odsloužila si jeden šestiletý mandát a pak mi zmizela z dohledu. Prý se vdala.

 

V listopadu 1994 přibyla do Rady doktorka práv Zdena Hůlová. O mediální legislativě toho ví, jak málokdo v téhle zemi. Její potíž je ale v tom, že chce být s každým a ještě k tomu v tutéž dobu zadobře, což se týká nejenom vlivných lidí, ale i politických stran. Vzhledem k tomu, že česká mediálně politická scéna není zas tak velký dvoreček, lidé si to většinou řeknou. Zdena byla proslulá svým hlasováním. Vždy něco zpunktovala, a pak se sama zdržela.

 

Doktora Josefa Musila navrhla do Rady KDS. Míval vždy kontakty ke katolickému disentu. U křesťanských demokratů patřil k Bendovu křídlu, takže po sloučení ODS a KDS se z něho stal můj spolustraník. Původním povoláním vědec, chemik a ekolog, po listopadu 1989 byl náměstkem ministra životního prostředí. Vzhledem ke svému jazykovému vybavení v Radě vždy fungoval jako „ministr zahraničí“. Časem se vypracoval ve skvělého odborníka přes evropskou mediální legislativu. Vědecká minulost na něm zanechala stopy, v tom nejlepším slova smyslu. Skvěle přemýšlející exaktní hlava. Když šlo v rozpravě do tuhého, uměli jsme se výborně doplňovat. On to vědecky rozebral a já, bývalý pedagog, si pak vzal do ruky fixy a u tabule to převedl do jednoduché mluvy a srozumitelných obrázků.

 

Nakonec jsem si nechal Jiřího Novotného, filmového historika a zlínského a baťovského polyhistora. Vždycky říkám, že ač jsem chodil sedmnáct let do různých škol, nikdy jsem vedle nikoho tak dlouho neseděl jako vedle něho. Přestože nás věkově dělila celá generace, vyvinul se mezi námi silný přátelský vztah, který přetrval dodnes. Ten vztah byl nejen přátelský, ale také trochu otcovsko synovský. Já – „mladý“ pruďas, Jirka – moudrý „kmet“, který do mě občas pod stolem kopnul, abych se mírnil. Právě Jirku, jednoho z nejslušnějších a nejhodnějších lidí, jaké jsem kdy potkal, stála likvidace Rady v roce 2003 málem život. Spojila se letní vedra, psychický tlak vyvolaný společenskou dehonestací a sociální šikana odvolaných radních a Jirku postihl těžký infarkt. Když se z toho jakž takž dostal, musel na operaci srdce. Přidaly se neuvěřitelné komplikace a on se přes půl roku potácel mezi životem a smrtí. Tohle Špidlovým sekerníkům nikdy neodpustím. Myslím, že mu tehdy moc pomohla účast bývalých kolegů. Ostatně potvrdila mi to jeho paní a později on sám. Věděl, že tam někde venku jsou lidé, kteří na něj myslí a drží mu palce.

Autor článku:

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte .