Zapomínáme?

radioprenosnemaleTak mi přišlo na mysl, že asi není potřeba psát o tom, jak bylo v našem „oboru“ před dvaceti a více lety. Copak vám řekne adresa Václavské náměstí 25. Nebo Žitná 7. Návody a relativně levné součástky. Později byl senzační bazar na dvou místech Myslíkovy ulice. Vím, že oslovuji pouze Pražáky, ale před rokem 1960 jsem byl venkovan, který právě tyto adresy vyhledával se seznamem, co pro přátele koupit, v ruce. Proto si dovolím zevšeobecňovat. V té době jsem byl zubním laborantem a z tohoto oboru mi zbyla „láska“ k Dentacrylu. Kdo nechtěl u zesilovače mít ty hnusný bakelitový knoflíky, použil některý typ uzávěrů zubní pasty nebo nějakého krému v tubě, to podle velikosti a vnitřek upravil na osičku přepínače či „poťáku“ dentacrylem. Výhodou této pryskyřice byla stálost tvaru, byla nevodivá a vodorezistentní (ošklivé slovo, ale chtěl jsem napsat, že jí voda neškodila a ani vodu nepropouštěla), a šla leštit.

To všechno odnes‘ čas… Dnešní mladí si koupí i hotový prodlužovací kabel audio či video nebo k anténě. Antény se doma také již „nevyrábí“. Pravda, tehdy jsme měli antény jen do 30 MHz, a o UKW jsme se dovídali mnohem později. Na krátké vlny se dal použít preselektor, který šel sestrojit z dostupných součástek, což bychom nyní brali jako kanálový anténní předzesilovač. Cívky jsme si vinuli sami, a šťastní byli ti, kteří sehnali bakelitový lak. Pitomý měděný drát se smaltem o určitém průřezu byl mnohde překážkou, ale protože AM rozsahy nebyly tak „choulostivé, tak se dal „vybastlit“ ekvivalent. To byla tvořivost! Dnes se užívá termín kreativita, to když někdo umí na netu okopírovat nápad na kdejaké řešení převážně v obchodní, pardon, marketingové oblasti.

Toto vzpomínání neberte jako vychloubání, jací jsme byli. Uvědomte si, jak jsme oproti okolnímu světu byli ubozí, a nebýt těch 40 let vlády mocných idiotů, byli bychom vědeckou velmocí. Dnes bychom se nemuseli dožadovat uznání tím, že se budeme snažit vybočit z evropských zvyklostí, abychom si užili své důležitosti.

Autor článku:

Komentáře (2)

  1. Jan Kulík

    Pravda, bazary, partiovky, atd… Měli tam neuvěřitelný věci a když se tam objevily třeba inkurantní armádní přístroje, to bylo něco. Byly za pár korun. Jednou jsem nehezky v jednom z těchto bazarů nepěkně pohořel, ba dost jsem si naběhl, vlastní pitomostí. Měli tam mít magnetofon B42, skoro jako novej, za 120,- Kčs, což tehdy byla na magnetofon dost lidová cena. Co mu je? Ptám se. Inu, řekl prodavač, sice teda hraje, ale děsně pomalu a prý nejde to prý opravit, říkal ten co ho sem přinesl. Je to tedy na součástky. Byly u toho dokonce dva pásky!! Zapněte to, povídám. Magnetofon hrál evidentně na 2,4cm/s, tedy pomalu. Nyní trochu techniky: Na rozdíl od magnetofonu B4, se kterým měl tento stejné šasi a převody, neměl B42 již z výroby řazení rychlostí /převodový stromek se třemi stupni, jako nedělitelná součástka tam však musel být/. Na rozdíl od nejvyššího přístroje v této třídě, redy legendární B4, neměl B42 tlačítkový řadič rychlostí. Převod byl pevně nastaven na rychlost 9,53 cm/s a napevno aretován kovovou konzolí. Ta se ale často uvolnila a předlohové kolo spadlo dolů na rychlost 2,4 cm/s. Jako starýmu „B-čtyřkaři“ mi bylo jasný o co kráčí a taky, že si můžu pěkně zamachrovat před lidma. „Šroubovák!“ velím rázně. Prodavač nese požadovaný nástroj a čumilové se už dívají. Pásek jde dolů, následuje rutinní vycvaknutí držadla , shození horního krytu a je to jasný. V krámě se srocují se davy, tvářím se velmi odborně. Asi tak nějak, jako Thomas Alva Edison. Říkám prodavači, že předlohový kolo je dole, konzole uvolněná, a spadlá dole v přístroji. Vytahuji šnůru ze sítě a obracím magnetofon vzhůru nohama. Na pult s cinkuntím padá zmíněná součástka, po chvlice třesení aparátem i hledaný šroubek k této. Nasazení předlohového kola a přišroubování konzole zpět. Dav se rozrůstá, obdivné mručení a pokyvování hlavami. Blesková sborka magnetofonu a zapnutí. A hrajeto. Helenka Vondráčková zní z reproduktoru jasně a čistě, ba také správně rychle. Čumilové nešetří obdivem, být tam dámy, začnou se hrnout nabídky k sňatku. Místo toho však přichází vedoucí bazaru, co se to jako děje v krámě. Je informován prodavačem o situaci s magnetofonem. Já, jako správný mistr světa povídám, že si to jako vemu a vytahuji z portmonky 120,- peněz. Události však dostávají fatální spád. Magnetofonová strory, přesně jako na divadle, spěje ke krizi a katastrofě. „Ale to mění situaci, pane!“ Praví vedoucí ledově, nesdílí ani v nejmenším nadšení davu nad ukázkovou opravou přímo na pultě prodejny. Musíme to podle předpisů přecenit. Tedy čekám, co jako bude. Za chvíli přichází vedoucí s papírama k magnetofonu a praví: Je to zcela funkční, téměř nový přístroj, bude to ale za 1150,- Kčs. Otočil jsem se na kramfleku a vypad z krámu. Tak hrdinou dne už s jistotou nebudu. Ještě ve dveřích jsem zaslechl od svých bývalých obdivovatelů cosi o pitomci, dokonce se někdo jízlivě rozchechtal. Známý, co tam byl se mnou, povídá: Tak to se ti Jeníčku, povedl majstrštyk. Skutečně. Kdyby si byl krasobruslař, máš to 5x za 10…

    1. Ivo Rottenberg Autor příspěvku

      Nic si z toho nedělejte, považuju za Váš úspěch to přiznání. Jeden z mých známých si přivezl s Bulharska Grundiga De lux. Jen při výměně batwerií zjistil, že koupil luxusní krabici na grundiga a uvnitř jeden tišťák s rádiem „do sluchátek“. Proto se divil, že baterky vydržely tak dlouho a nemusel jít „pod plombu“!!!

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte .