Historie televizního vysílání v Německu

radiotv22Co bylo dříve? Vejce nebo slepice? A televizní divák se zase může zeptat, zda byly dříve televizní přijímače nebo televizní stanice? Logicky vzato nemohly existovat programy, které by nebylo na čem přijímat. Ale stejně tak logicky, na co by byly televizory, kdyby na nich nic nehrálo. Ačkoliv se obě možností zdají jako nesmysl, správně je ta druhá.

První televizory se pokoušel v roce 1928 prodávat maďarský vynálezce Dénes von Mihály. Nízký zájem o jeho vynález nezpůsobila snad ani jejich nízká rozlišovací schopnost jako spíš to, že tou dobou ještě neexistoval žádný televizní program. Vynález pana Mihályho Telehor přitom na 5. Velké Německé výstavě bezdrátové techniky v Berlíně v roce 1928 vzbudil mnohem větší pozornost než Telefunken, který navrhl August Karolus. Telefunken měl přitom obrazovku o velikosti 8×10 cm a rozlišení 10 tisíc světelných bodů, zatímco Telehor nabízel velikost jen 4×4 cm a 900 bodů.

Dénes von Mihály se dokázal postarat o větši publicitu svého vynálezu. K té bezpochyby přispělo i předvedení pravděpodobně prvního televizního přenosu, ke kterému došlo 11. května 1928 v Berlíně. S pravidelným testovacím vysíláním televize začal v roce 1929 rozhlasový vysílač Witzleben. Krátce na to se objevila i první televizní norma, která určovala rozkládání obrazu na 30 řádků, 1 200 světelných bodů a za vteřinu se mělo vystřídat 12 a půl obrazů. V roce 1931 se norma zpřísnila. Požadovala už 48 řádků a 25 obrázků za sekundu. O rok později se jen zvýšil počet řádků na 90, v roce 34 na 180. V roce 1936 požadovala norma už 375 řádků.

V třicátém sedmém se zavedl interlacing (prokládání) a padesát půlobrázků po 220 a půl řádku za vteřinu. (Tento princip se totiž už předtím osvědčil i u filmu, kde se jeden čas promítalo 48 snímků za vteřinu namísto 24. Aby se ušetřil drahý filmový materiál, začal se používat interlacing.) To dalo dohromady 441 řádek a 25 obrázků, u kterých se redukovalo nepříjemné blikání. 625 řádků se začalo používat až při obnovení vysílání po válce.

Už v roce 1929 se v jednom časopise pro kutili objevil návod, jak si sestavit přijímač obrazu a zvuku. Smysl to ale vlastně mělo až v roce 1934, kdy se začalo s vysíláním jak obrazu tak zvuku. Pravidelné vysílání začalo 22. března 1935. Německo tak sice mělo první pravidelné televizní vysílání. To bylo ale možné sledovat jen prostřednictvím 250-ti televizorů, které tehdy byly k dispozici. Televizní přijímače byly instalované v tzv. Fernsehstuben (veřejných sledovnách televize). V nich byly televize s obrazovkou 18×22 cm, před kterou se tísnilo 30 zvědavých diváků, kteří se mohli dívat zcela zdarma.

Televize se přirozeně stala prostředkem propagandy a proto jí byla věnována náležitá pozornost. Provoz televize měla ve svých rukách říšská pošta a její výzkumný stav se v polovině třicátých let zabýval problematikou barevného přenosu. Vývoj barevného přenosu ale zastavila druhá světová válka. Na tento výzkum v padesátých letech navázaly bezúspěšně americké společnosti RCA a CBS. Z technického hlediska byla výzvou olympiáda 36 v Berlíně. Na ní byla poprvé použita pojízdná kamera, které se přezdívalo kanón. Aby ne, vždyť její délka byla 2,20 m, vážila 45 kilogramů, měla čočku o průměru 40 cm a obraz rozkládala na 180 řádků.

Roku 1936 se také začala psát televizní historie ve Velké Británii. Třetí zemí, kam se televize dostala byly roku 1939 USA. V Asii si prvenství připsali Japonci, kteří poprvé zasedli k obrazovkám v roce 1954. Olympiáda v Berlíně přinesla pokrok i v oblasti telekomunikací. S nadsázkou se dá říct, že už tady tehdy byly videofony. V oněch Fernsehstuben v Berlíně byly instalovány telefony, které přenášely mezi Berlínem a Lipskem jak zvuk tak obraz.

28. července 1939 byl na 16. Velké Německé rozhlasové a televizní výstavě představen model E1, tzv. německý jednotný televizní přijímač (der Deutsche Einheits-Fernseh-Empfänger). Válka ale veškeré plány zhatila. Místo plánovaných 10 tisíc přijímačů se vyrobilo jen 50 kusů. Když začala válka, tak se zkoumalo jak televizi využít pro vojenské účely. V roce 1940 se podařila nejsenzačnější věc. Byla vyvinuta obrazovka s 1029 řádky, která nabízela obraz tak kvalitní jako dnešní HDTV.

Po skončení války zakázaly Spojenci Němcům jakékoliv vysílání a veškerý rozhlas byl pod kontrolou Spojenců. Ti také zahájili v Německu vlastní rozhlasové vysílání. Své vysílače měli jak Američané, Francouzi a Britové tak i Sověti. Kromě jakési “převýchovy němců“ se už tehdy snažila kontrolovaná média i o naučné pořady, zpravodajství a také o zábavu.

Televizní vysílání začalo znovu až v roce 1950. Tehdy už existovalo sdružení rozhlasových stanic ARD. USA tou dobou už měly 10 miliónů televizních diváků. V Británii usedalo k obrazovkám 600 tisíc lidí a ve Francii 4 tisíce. V Německu jen 60. Televize tak nepředstavovala pro rozhlas žádnou konkurenci. Navíc se vysílalo jen dvě hodny denně. S řádným vysíláním se začalo 25. prosince 1952. Tehdy se vysílalo pro 300 diváků. O tři roky později sledovalo TV 100 tisíc Němců a milióntého diváka přivítali v roce 1957. Ačkoliv zahájení výroby tranzistorových rádií v 60. letech zvedlo vlnu zájmu o rozhlas, řady diváků se každým rokem rozšiřovaly o dvacet procent, zatímco posluchačů přibývaly jen dvě procenta. Nepomohlo ani zavedení sterea.

Spolkový kancléř Konrad Adenauer se pokusil použít televizi jako politický nástroj. To se mu ale nepodařilo a místo jakési “oficiální vlnky“, začalo 1. dubna 1963 vysílat ZDF. Na přelomu let 1964/5 začaly vysílat regionální programy jako např. BR, HR, WDR atd. Dalším významným mezníkem je 25. srpen 1967, kdy se na německé obrazovky dostal barevný obraz. Rok 1974 je pro změnu rokem, kdy se začíná v Norimberku experimentovat s kabelovou televizí. Od prvního června 1981 se zkouší teletext.

Konečně je tu 2. únor 1984 a na trh vstupuje komerční televize. Vysílání zahajuje RTL. 1. ledna 1985 začíná vysílat první soukromý satelit v Německu Sat1. Die Nürnberger Gesellschaft für Konsum-, Markt- und Absatzforschung e.V. (GfK) tedy Norimberská společnost pro výzkum trhu začíná v tomto roce s prvními průzkumy sledovanosti a na světe jsou tak u nás tolik populární koláče. Na Silvestra roku 87 se RTL stěhuje z Lucemburska do Německa. Od prvního ledna 1990 je možné teletext ARD a ZDF sledovat 24 hodin denně.

V průběhu devadesátých let pak vznikají další stanice. Například německo-francouzský kulturní kanál Arte a nebo (28.2. 1991) si svoji premiéru v SRN odbývá placená televize, kterou je kanál Premiere. Poté se objevují první snahy a náznaky digitalizace. V současné době se už analogově nevysílá v Berlíně a okolí. Na řadu mají přijít další města. Ostatně digitalizace asi bude tou nejpřevratnější změnou, na kterou budou další generace v souvislosti s prvním desetiletím 21. století vzpomínat.

Naše televize oslavila 51. narozeniny. Mihály zkoušel první přenosy před 76 lety. Uvidíme, jak se změní v průběhu let. Doufejme jen, že bude přispívat ke vzdělávání nás všech a že nám třeba pomůže rozluštit ten starý známý problém. Co bylo dřív. Vejce nebo slepice?

Autor článku:

Napsat komentář

Pro přidání komentáře musíte .